Konec arménského Karabachu

(od spolupracovnic Novinek)

Na jeho část obývanou Armény zaútočil opět Ázerbájdžán. Je to finální úder a konec arménského Karabachu. Není, kdo by jim pomohl a kdo by obyvatele ochránil. Ženy a děti se teď houfují na letišti, které kontrolují Rusové, a doufají v jakousi ochranu či odvoz do bezpečí. Lidé jsou vyhladovělí, protože už devět měsíců Ázerbájdžán blokuje dodávky potravin, léků, plynu.

Do Náhorního Karabachu (arménsky nazývaného Arcach) už rok a půl nevstoupil žádný zahraniční novinář a cizinců jen málo. Když už, tak šlo o pracovníky humanitárních organizací, kteří zde koordinovali po válce řídkou pomoc tamnímu obyvatelstvu. Samy jsme tu byly naposledy v únoru 2021. Ze začátku vstup cizincům zapovídali Rusové. V posledních devíti měsících blokády už to byli Azeři, kdo kontroloval vstup do Lačinského koridoru, jediné spojnice se zbytkem Karabachu a Arménií.

A humanitárních zásilek bylo jen pomálu, lidé se museli spolehnout jen na sebe. V Karabachu byl hlad, nedostatek a nikdo se o to nestaral. Nebyla ropa ani plyn, vše se vozilo na oslech a koních, auta neměla na co jezdit. Obchody byly několik měsíců zcela vymeteny.

Ruští mírotvorci, kteří zde byli umístěni po válce a kteří měli zabezpečovat pořádek v oblasti, nekonali nic. Bylo evidentně rozhodnuto, že jejich oči zůstanou přivřené, až se Ázerbájdžán pokusí vzít si poslední zbytek území, které ještě po prohrané válce ovládali Arméni. Karabašští Arméni neměli sílu a prostředky, jak se bránit. Navíc v poslední době bylo cítit napětí mezi arménským premiérem Pašinjanem a Moskvou, právě kvůli neschopnosti zabezpečit zásobování pro Karabach.

Nyní je konec, další desetitisíce lidí ztratí svoje domovy, pole, obchody, školy, hospodářství. Nechají tam své kostely, hroby předků a svou duši. Půjdou s holýma rukama pryč, s pocitem obrovské nespravedlnosti a nenávisti, kterou předají svým dětem.

I když Arméni obývali Karabach od 5. století, tento kus země bude patřit turkickým národům - Azerům a Turkům, tak jak rozhodli v divokém dvacátém století bolševici, kteří arménský Karabach záměrně umístili do muslimské Ázerbájdžánské SSR. Podle mezinárodního práva tak platí tyto dohody, nehledě na historický nárok Arménů, kteří zde vybudovali první křesťanský státní útvar v historii lidstva.

V devadesátých letech 20. století karabašští Arméni pochopili, že nastala jejich historické šance na sebeurčení. Když se v roce 1988 začal SSSR rozpadat, zorganizovali Arméni v Karabachu referendum a chtěli připojení k Arménii. V té době Arméni tvořili 90 procent obyvatel této oblasti. Referendum však zablokoval Ázerbájdžán a vypukla válka, která trvala až do roku 1994 a vyžádala si přes 30 000 obětí na obou stranách. Arméni vyhráli a od té doby obývali Karabach pouze oni. Odsunuto bylo 400 000 Arménů z Ázerbájdžánu a 600 000 Azerů z Arménie a Karabachu.

Ázerbájdžán však považoval Karabach za ukradené území a v roce 2020 za podpory Turecka na Armény v Karabachu zaútočil s nasazením moderních zbraní včetně dronů koupených od Turecka a Izraele. Arméni se bohužel příliš spoléhali na Rusko, jediného tradičního spojence v regionu, kde jsou ze všech stran obklopeni hostilním muslimským obyvatelstvem. Mezi Armény a Azery panuje hluboká, dlouholetá nenávist. Historie soužití těchto dvou národů je protkána mnoha masakry, pogromy a vzájemnými odsuny obyvatel. Jediné klidné období zažívala tato dvě etnika během éry Sovětského svazu. Náhorní Karabach měl status autonomní oblasti přiřazené Stalinem pod Ázerbájdžán v roce 1923.

Přišla válka v roce 2020 a po dvou měsících porážka od Azerů podporovaných Tureckem.

V roce 1915 proběhla v tehdejší Osmanské říši genocida Arménů řízená tureckými stranami. Povražděno bylo 1,5 milionu Arménů a národ byl téměř vyhlazen. Turecko genocidu dodnes neuznalo. Turecko považuje Armény za nepřátele a Azery za turkické bratry.

Příměří v roce 2020 zprostředkovalo Rusko, které na místo poslalo 2000 tzv. mírotvorců. Arméni přišli o 80 procent území a zůstal jim jen zbytek historického území, na němž dodnes stojí několik významných klášterů dokazujících křesťanskou kulturu Arménů v raném středověku. Muslimští Azeři obsadili křesťanské památky v Šuši nebo klášter Dadivank, který byl postaven v průběhu 9.–13. století.

V karabašské armádě už neslouží arménští občané a tato armáda byla v poslední válce téměř rozprášena. Kde se tu vzali teroristé, proti kterým teď vede Alijev se svou obří moderní armádou speciální operaci? V rétorice se zjevně poučil od Putina nebo od Erdogana. Doteď zde žili jen karabašští Arméni a 2000 ruských příslušníků mírových sil. Nikdo zde žádné teroristické akce nezaznamenal.

Jenže celé tři roky bylo jasné, že není konec, protože Ázerbájdžán chtěl Karabach celý. Okolnosti jsou nyní více než příznivé. Ani samotná Arménie nemá sílu Karabach bránit. Je po poslední válce vyčerpaná a nevyplatilo se jí spoléhat na putinovské Rusko, které jí zůstalo jako věrolomný spojenec. I Rusko na Kavkaze ztrácí vliv ve prospěch tandemu Turecko-Ázerbájdžán.

Válka sice skončila v listopadu 2020, ale nikoliv nepřátelské akce Azerů proti Arménům. V průběhu posledních dvou let docházelo ke střetům mezi Azery a Armény také přímo na území Arménie. To je to, na co se nyní myslí jen málo - že obsazením území obývaných Armény v Karabachu tato záležitost neskončí.

Další na řadě je historické arménské území Sjunik (Zangezur). Toto území „stojí“ v cestě panturkickému mostu, který by propojil Turecko s Ázerbájdžánem přes Kaspické moře až po Turkmenistán. Turkické území tak bude od Kaspického moře po moře Černé. A Azeři s Turky v zádech nyní nemají jediný důvod pochybovat, že se někdo jejich velmocenské politice bude bránit. Rusko a Írán nemají dostatek kapacit na to vojensky bránit svůj vliv na Kavkaze.

Nyní se povedou jednání s cílem převést arménský Karabach pod správu Ázerbájdžánu. Ženám a dětem bude patrně umožněn odchod, muži budou nejprve vyšetřováni, zda se nedopustili ozbrojených akcí proti Ázerbájdžánu. Je směšné jen na okamžik si myslet, že jim bude umožněno stát se právoplatnými občany Ázerbájdžánu. Alijev a jeho politické elity dávají už roky najevo, že Armény chtějí eliminovat - jejich kulturu, jazyk i náboženství. Alijevova diktatura nemůže být žádným způsobem považována za garanta práv Arménů v ázerbájdžánském Náhorním Karabachu.

Klan Alijevů, diktátorů, kteří v zemi cíleně potírají demokracii a svobodu médií, ovládá zemi už ve druhé generaci. Novináři, kteří pokrývali v době konfliktu v roce 2020 dění v Ázerbájdžánu, byli sledováni vládními poskoky, kteří jim dávali jasné mantinely, co mohou točit. Ázerbájdžán je diktatura, podobná jako její podporovatel Turecko, kde vládne tvrdou rukou prezident Erdogan v různých funkcích už dvacet let a jehož země nyní zaujímá šestou příčku v počtu vězněných novinářů na světě. Turecko bývalo dlouho na špici, ale pomohlo propuštění 20 vězněných žurnalistů v roce 2020.

Svět dovolil Ázerbájdžánu, aby si vybudoval armádu připravenou nejen na obranu, ale zejména na útok. I přes zbraňové embargo uvalené na Ázerbájdžán po roce 1994 nakoupili Azeři obrovské množství zbraní zejména od Ruska, Turecka, Číny, Pákistánu či Izraele. Přes Izrael se tam dostaly i české houfnice Dana. Pokud dovolíme diktaturám budovat silné útočné armády, nemůžeme čekat mír. Tolerance útočných výpadů armád Turecka, Ruska či Ázerbájdžánu dává tušit, že se války opět stávají tolerovaným způsobem řešení konfliktů.

Navíc Ázerbájdžán je země, která financuje nákup zbraní za peníze z prodeje ropy a zemního plynu. Mezi hlavní odběratele zemního plynu patří EU. Plyn se vede od Kaspického moře přes Gruzii, Turecko, Bulharsko, Maďarsko, Rakousko až do ČR. Po vypuknutí ruské invaze na Ukrajinu a zastavení toku plynu přes Nord Stream tlačí EU na Ázerbájdžán, aby dodával plynu ještě více než v minulosti. Letos EU podepsala smlouvu s Ázerbájdžánem na zvýšení dodávek plynu do Evropy, a to z 10 miliard na 12.

Nicméně analytici upozorňují, že Ázerbájdžán kupuje část plynu od Ruska. To ostatně potvrdil ruský státní výrobce a vývozce plynu Gazprom, když oznámil, že 15. listopadu začal dodávat plyn ázerbájdžánské státní plynárenské společnosti SOCAR. Evropa se raduje, že nebere ruský, ale azerský plyn. Špatná je jen ruská diktatura, ta ázerbájdžánská nikoliv.

Jedním z hlavních cílů Ázerbájdžánu a Turecka je zkrácení trasy pro plyn, který nyní obchází Arménii přes Gruzii. Nejkratší trasa tohoto nového produktovodu má vést od Kaspiku do Turecka právě přes Náhorní Karabach a jižní Arménii. Nejde tedy už dávno o historické nároky přidělené během Stalinovy éry, ale o současné nové uspořádání světa a energetické potřeby a zájmy velkých hráčů.

Vedle intenzivního zbrojení si pro vojenské tažení do Karabachu připravoval Alijev i půdu politickou. Posledních 15 let totiž za své petrodolary korumpuje evropské politiky, novináře a akademiky. Tato masivní korupce má dokonce už i svůj „terminus technicus“ - kaviárová diplomacie. Nejvíce obvinění kvůli tomu padlo v sousedním Německu. Nejde jen o peníze, ale i různé „all inclusive“ cesty do Ázerbájdžánu, které absolvovaly i desítky českých politiků. Ostatně Česko nyní bere z Ázerbájdžánu 40 procent zemního plynu.

Ázerbájdžán je velmoc v postupném a pomalém nakupování klíčových lidí. Nelitují peněz, aby pomalu, ale soustavnou prací, pečlivě promyšlenou, zasévali do veřejnosti svůj narativ. Stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Azeři mají trpělivost a peníze. Již nyní v celosvětových médiích rezonují pojmy jako separatisté či protiteroristická operace, to v roce 2020 psal málokdo.

V takové situaci, kdy velká část EU potřebuje otevřené azerské plynové kohouty se těžko kritizuje porušování lidských práv. A tak se k tomu prostě mlčí. Nikdo si nevezme na svědomí, že jeho voliči budou v zimě drkotat zuby. A proto zavřeme oči i nad válečnými zločiny. Proto zavřeme oči nad tím, že nyní bude z Karabachu odsunuto arménské obyvatelstvo. Desetitisíce žen a dětí si sbalí kufry a budou muset opustit svoje domovy. Zřejmě už navždy.