Kniha odkrývá zdroj náklonnosti Francie k Saddámovi

Počátkem prosince se ale na trhu objeví kniha, která ukazuje, že potíže s morální konzistencí nejsou cizí ani politikům, jenž se proti americkému útoku na Irák vehementně stavěli - jmenovitě například francouzskému prezidentovi Jacquesu Chirakovi.

"Saddám Husajn je můj osobní přítel a velký státník," pronesl Chirac v roce 1975 poté, co jej irácký politik navštívil v Paříži.

Britský autor knihy Spojenci (Allies) William Shawcross patřil k zastáncům války a tak není divu, že podobné výroky připomíná. Právě polovina 70. let přitom podle něj byla klíčová pro formování dalších vztahů mezi Francií a Irákem.

Shawcross se domnívá, že z osobních kontaktů tehdejšího premiéra a dnes prezidenta Chiraka, a také z francouzských obav o ztrátu lukrativního obchodního partnera na Středním východě vycházely francouzské snahy do poslední chvíle torpédovat akce vedoucí k Saddámovu odstranění.

Saddám v září 1975 (tedy ještě ve funkci viceprezidenta) v Paříži podepsal kontrakt o vybudování dvou jaderných reaktorů v Iráku. "Smlouva s Francií je prvním krokem k výrobě arabské atomové bomby," chlubil se Saddám po návratu do Bagdádu podle místního tisku citovaného Shawcrossem. (Saddám v tu dobu ještě netušil, že reaktor Osirak zničí v červnu 1981 těsně před dokončením izraelský nálet.)

Paříž se přitom zavázala Iráku dodat mnohem více strategického zboží - zbraní za 1,5 miliardy dolarů včetně špičkového systému protivzdušné obrany, raket a bojových letounů Mirage.

Irák se zase zavázal k velmi výhodným dodávkám ropy pro Francii. A počátkem 90. let se francouzské firmě Total Gina Elf dostalo špičkového kontraktu na těžbu suroviny na nalezištích Madžnún a Bin Umar, který se měl začít v plné šíři realizovat po skončení protiiráckých sankcí OSN. O deset let později se navíc Francie dostala a špičku obchodních partnerů iráckého režimu a Shawcross z toho vyvozuje, že za této situace si mohla jen těžko přát, aby Saddámovo impérium změnilo svou orientaci.