Katar míchá high-tech se středověkem

Fotbalové mistrovství světa pojímá jako průběžnou korunovaci tohoto díla.

Hamand bin Jasím Sání nikdy neměl fotbal v malíčku, což je eufemismus pro to, že kopaná šla vždycky úplně mimo něho. Když však před dvanácti lety šlo o to získat pořadatelství šampionátu v nejsledovanějším sportu, řekl tehdejšímu emíru Hamadu bin Chálifovi Sánímu, vládci země a svému bratranci: „Dobře, postarám se o to. Napiš mi ale pár bodů, abych věděl, o čem mám hovořit.“

Pole, nápad a risk

Hamad bin Jasím, zvaný HBJ, 63 let, si vybavuje, jak ho tehdejší britský premiér Gordon Brown chtěl stůj co stůj vtáhnout do rozhovoru o úspěších Manchesteru United. Odvětil mu zdvořile, nicméně jednoznačně: „Pane ministerský předsedo, nemám sebemenší ponětí, o čem mluvíte. Všechno, co se týká fotbalu, dělám pro svou zemi.“

Dvě desetiletí působil HBJ jako ministr zahraničí, šest let jako premiér. Především jako blízký, snad nejbližší důvěrník Hamada bin Chálifa, otce současného emíra Tamim bin Hamada Sáního. Spolu dotáhli do finiše přeměnu pouštního státečku s pár beduínskými stany v to, čím je dnes: v superbohatou velmoc v Perském zálivu.

Zdroj nedozírného bohatství se skrývá jen pár kilometrů od pobřeží. Říkají mu Severní pole, zabírá šest tisíc kilometrů čtverečních, v nichž hluboko pod mořským dnem spočívá přibližně pětina světových zásob plynu.

Jsme obětí kampaně, rozčiluje se emír

Druhým pilířem pohádkového vzestupu se staly nápad a risk. V polovině devadesátých let, kdy svět lačnil po ropě, Abdulláh Atíja, tehdejší ministr energetiky, přemluvil Hamada bin Chálisa, řečeného otec emír, aby vsadil vabank na jedinou kartu: vzal si úvěry, nakoupil speciální plavidla pro přepravu zkapalněného plynu LNG. „Emír měl vůli, já myšlenku,“ svěřil se Atíja listu The Boston Globe.

Na autokratický Katar se v souvislosti s pořadatelstvím šampionátu sneslo tolik výtek, že emír Tamim bin Hamad Sání, milovník sportu a čestný doktor United States Sport Academy, hovořil za zavřenými dveřmi o „bezpříkladné kampani, která ani v nejmenším nebere v potaz vývoj posledních let“.

Podle britského deníku The Guardian zahynulo při výstavbě infrastruktury pro MS 6500 stavebních dělníků převážně z Indie, Nepálu a Bangladéše. Katarská vláda připouští tři oběti. Dřou jedenáct dvanáct hodin denně v přepočtu za 50 korun na hodinu, v létě při čtyřiceti stupních ve stínu – pokud nějaký stín je.

Homosexualita zůstává zakázána a trestá se vězením, byť mříže nahradily v posledních letech mírnější postihy. Na ženy se vztahuje archaický princip opatrovnictví: při podpisu jakékoli smlouvy či cesty do zahraničí potřebují souhlas příbuzných.

Kritici poukazují i na to, že Katar si zadal s islamisty, ne-li přímo teroristy. Tálibán si v Dauhá otevřel něco jako velvyslanectví. Během arabského jara 2011 stál Katar na straně egyptského Muslimského bratrstva a opoziční fronty an-Nusrá, syrské odnože teroristické organizace al-Kajdá.

Když se reportérka německého týdeníku Der Spiegel dotázala HBJ na an-Nusrá, odpověděl barvitě a současně rozšafně: „Nikdy není jen jediná pravda, obzvlášť na Arabském poloostrově. Můžete ji hledat, pátrat po ní. Ale když už si myslíte, že jste ji našli, přivalí se duna a zasype ji.“