Katalánsko čeká osudový víkend, plebiscit o samostatnosti rozděluje i rodiny

Minulé úterý odpoledne, sotva katalánský premiér Carles Puigdemont (54) dokončil tiskovou konferenci o odtržení od Španělska, se jeho asistent zeptal novinářů, kdo by si chtěl prohlédnout vládní palác. Puigdemont sídlí v Barceloně v tzv. Palau de la Generalitat,

Paláci generality, jedné z nejkrásnějších budov tohoto skvosty požehnaného města. Vynikají v ní vznešené sloupy, na něž si Římané přivezli mramor z Tróje. Antika, středověk, křesťanství, renesance, moderna - vše na jednom místě.

„Nepochybuji, že tato stavba, toto město, tato země si zaslouží mnohem víc než drobty, jež jim ze stolu milostivě hází centrální vláda. Obzvlášť když jí plníme talíře,“ uzavřel asistent.

O den později, ještě za rozbřesku, vtrhla do vládní budovy Guardia Civil. Její lidé hledali důkazy, že katalánská vláda nejenže aktivně prosazuje referendum, ale vynakládá na jeho přípravu státní peníze. Vojenští policisté pak zadrželi 14 osob, včetně náměstka ministra, a zabavili přes devět miliónů volebních lístků.

Španělský premiér Mariano Rajoy (62), jenž plebiscit označuje za přelud, tedy odpověděl na emancipační snahy nejbohatšího regionu své země pěstí. Policisté šli při raziích po urnách, lístcích, ale i po barvách a štětcích na plakáty a po estaladách, vlajkách separatistů s červenými a žlutými pruhy a bílými hvězdami na modrém pozadí. Generální prokuratura pohrozila žalobami 700 starostům pro případ, že povolí hlasování, a to za zneužití pravomocí a zpronevěry veřejných peněz.

Teresa Forcadesová (51) působí už přes 16 let jako jeptiška benediktinského řádu a žije mírumilovně v proslulém klášteře na hoře Montserrat. Teď však v citrónovém hyundai neúnavně objíždí vesnice v okolí Barcelony, aby získala další „duše“ pro samostatnost. „Zasloužíme si šanci zkusit to sami. Právě Rajoyovo neústupné, zatvrzelé, občas až nadutě působící chování jen posílilo naše hnutí,“ nepochybuje v týdeníku Der Stern.

Mrzí ji, že spor o budoucnost Katalánska znesvářil dokonce i rodiny. „To, že madridské úřady na nás útočí i na základě udání mých krajanů, to nedokážu pochopit,“ kroutí nevěřícně hlavou.

Řádová sestra dorazila také do vesničky, kde vyrostla. Před mší kráčejí do kostela tři starší ženy, celé v černém. „Jestli zase vypukne občanská válka, jako tenkrát v roce 1936, pak jako první budou hořet kostely,“ varuje Teresu jedna z trojice.

Také Miriam Teyová (56) vyrazila na barikády. Tato vydavatelka spoluzaložila hnutí Societat Civil, nejdůležitější politickou sílu zasazující se o setrvání regionu v současném státě. „Nezávislost by nás uvrhla dvacet let zpátky. Ztratili bychom statisíce pracovních míst. Už teď jsme rozhádaní, připravili jsme se sami o soudržnost,“ přemítá.

Nezastírá, že ten, kdo se hlásí ke statu quo jako ona, čelí výsměchu, urážkám, někdy i fyzickým útokům. Před několika tý­dny rozdávala spolu s několika spolupracovníky na barcelonské univerzitě letáky. Netrvalo ani pět minut a studenti jí vytrhli z rukou španělskou vlajku, zapálili plakát, nadávali do fašistů a pokusili se ji zbít. Zklidnila je až policie.

Po Barceloně kolují fámy, že Rajoy nakonec sáhne po poslední možnosti, jež mu zbývá. Článek 155 španělské ústavy by mu umožnil převést Katalánsko pod nucenou správu.

Jediné, v čem se Teresa Forcadesová a Miriam Teyová shodnou, je, že snad ministerský předseda bude mít dost zdravého rozumu, aby tak neučinil.