Jižní Afrika už není jako z románů

Skutečnost je už dnes poněkud jiná, neboť jde o státy rozvíjející se v moderním duchu. Jako kdekoliv jinde se tu setkáte se supermarkety, jsou tu velmi kvalitní silnice, čisté, dokonale vybudované autocampy, fungují tu počítače, internet atd.

Ovšem jsou zde i místa, kde pokrok ještě na celé čáře nezvítězil. V domcích stavěných v původním stylu se slaměnou střechou rozhodně nebydlí ti nejbohatší. Podél dopravních tepen se táhnou kilometry slumů, obydlí slepených z dřevěných součástí, skla, igelitu, kusů plechu apod. Přesto se ale i tato nouzová stavení postupně likvidují a nahrazují se třeba malými, jednotnými domky a zavádí se sem elektřina.

Turistických magnetů je tu mnoho. Pokusme se postupovat trochu netradičně a začněme třeba něčím méně známým, dejme tomu druhým nejhlubším kaňonem na světě Fish River Canyon v jihozápadní Namibii. Rybí řeka jej vymlela na své několik set kilometrů dlouhé pouti začínající v centrální namibijské vysočině. Kaňon je kolem 160 km dlouhý, až 27 km široký a dosahuje hloubky na 600 m.

V oblasti vyvěrají četné horké prameny. Zdatní turisté tu mohou absolvovat túru dlouhou až 90 km. Při dobývání takovýchto proláklin však nikdy nesmíme zapomínat na určité nebezpečí, které vyplývá ze skutečnosti, že dolů sestupujeme obvykle za ranního chládku, odpočinutí, avšak návrat poté znamená stoupání, často v horku a ve stavu jisté míry vyčerpanosti.

Za zmínku určitě stojí také skutečnost, že jinak v Namibii, chudé na srážky, příliš řek není. Spíše tu naleznete pouště, třeba Kalahari na jihovýchodě Namibie, protkanou četnými slanými pánvemi. Podél Atlantiku se táhne až na 140 km široká písečnokamenitá poušť Namib, která je mimořádně suchá a kde spadne jen asi 50 mm srážek za rok. Sporé rostliny tu často čerpají vláhu pouze z mlhy, přicházející od moře.

Avšak přesuňme se na samý jih Jihoafrické republiky, třeba do Kapského Města, kde dnes žije na dva a půl miliónu obyvatel. Jde o významný námořní přístav, založený Nizozemci v polovině 17. století. Bez uzardění mohu prohlásit, že patří přinejmenším k těm nejhezčím městům, která jsem kdy spatřil.

Je omýváno vodami Atlantického oceánu a přenádherný pohled se na ně naskýtá třeba ze známé, 1086 metrů vysoké Stolové hory, údajně viditelné až ze vzdálenosti 200 km. Je obklopeno skalisky, plážemi i vinicemi. Samozřejmě že svádí k imigraci, a tak některé prameny uvádějí, že se počet jeho obyvatel rozrůstá denně až o 2000 lidí.

Při prohlídce tu narazíte třeba na Pevnost dobré naděje, jednu z nejstarších zděných staveb země z roku 1666. Velmi zajímavý je interiér katedrály sv. Jiří. Díky svým charakteristickým štítům tu četné domy připomínají holandskou architekturu. Nádherný pohled na večerní Kapské Město je ze Signální hory.

Avšak vydejme se, obrazně řečeno, ještě více dolů, k mysu Dobré naděje. Někdy bývá označován jako nejjižnější africký bod. Je to ale jinak. První zmínka o něm pochází z roku 1488 a portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz jej nazval Mysem bouří. Na mys Dobré naděje byl přejmenován později portugalským králem Janem II., neboť skýtal určitou naději na objevení přístupu k Indii po vodě.

Dnes je mys Dobré naděje součástí Národního parku Cape Peninsula. Než k mysu Dobré naděje dojedete, určitě se zastavíte u památníku Vasca de Gamy, který tu přistál v roce 1497. Spatříte ostře tvarované Černé skály i pomník Bartolomea Diase. Ovšem od mysu Dobré naděje se můžete vydat na pěší túru a asi po půldruhé hodině dosáhnout zdejšího nejjižnějšího místa, tzv. Diasova bodu.

Ještě blíže k pólu, jihovýchodním směrem, omýván vodami Atlantického a Indického oceánu, leží nejjižnější africký mys - Střelkový. Skutečně zde objevíte tabulku s dvěma šipkami a nápisy Indický a Atlantický oceán. Asi 150 km severně od Kapského Města, zhruba mezi městečky Citrusdal a Clanwilliam se rozkládá pískovcový masiv Cederberg.

V jeho západní části situovaný camp Algeria je až kýčovitě nádherný, zarámovaný do okolních skal, obklopený borovicemi, které poskytují kýžený stín. Při pěším výletu v této krajině nemůžete minout nádherný vodopád, a milovníci divočiny tu zůstávají stát v němém úžasu. Budete-li po opuštění Cederbergu cestovat severním směrem, projedete horskou oblastí Klein Karoo. Po dosažení některých zdejších vrcholů se vám i přes okna automobilu otevřou nezapomenutelné, téměř letecké výhledy na okolní, oku ladící končiny, malá jezírka i vzdálené stepní oblasti.

Namibie je více než desetkrát větší než naše republika, ovšem žije v ní jen o něco více než půldruhého miliónu obyvatel. Z toho jasně vyplývá zdejší nízká zalidněnost. Říká se však, že čím méně lidí ji obývá, tím více cizinců láká. Důvodem jsou nejen přírodní krásy. Hory, vyschlé pláně nabízejí obrovské přírodní bohatství, dejme tomu měď, cín, zinek, olovo atd. Obchod s uranem a diamanty zajišťuje až 60 % devizových příjmů země.

Právě těžba diamantů tady má letitou tradici. Započalo se s ní již v roce 1908. Namibie nesla na konci 19. století název Jihozápadní Afrika. Německo tu tehdy vyhlásilo svůj protektorát a počet evropských přistěhovalců prudce stoupl. Po roce 1915 byla předána Společností národů Jihoafrické unii jako mandátní území.

Německý vliv se však zachoval, zejména v některých oblastech, až do dnešních dnů. Markantním příkladem toho je město Swakopmund, situované na pobřeží Atlantického oceánu, 360 km západně od hlavního města Windhoeku. Kdysi tu byl největší namibijský přístav, avšak dnes už tady zámořské lodě nespatříte, roli přístavu plní v současnosti město Walwis Bay (ze Swakopmundu něco přes 30 km jižně).

Z turistických atrakcí stojí za zmínku staré nádraží Otavi, dříve konečná stanice úzkokolejky, vedoucí k dolu na měď v Tsumebu. Dnes slouží jako muzeum dopravy a centrum uměleckých řemesel. Jiné historické nádraží plní v současnosti úlohu reprezentativního hotelu. Celkově lze Swakopmund označit jako typické přímořské město. V jeho blízkém i vzdáleném okolí můžete spatřit jedny z nejmohutnějších písečných dun, jejichž výška často dosahuje až několika stovek metrů.

Na pláni Welwitschia potěší obdivovatele přírody zcela zvláštní rostlina, welwitschie podivná, která může údajně dosáhnout stáří až 2000 let. Je tedy živoucí fosilií. Její kořeny často sahají až 3 m hluboko do půdy a vláhu přijímá zejména v noci, a to prostřednictvím kožovitých listů.