Japonští studenti svrhli atomovou bombu na Hirošimu. Virtuálně

V uplynulých dvou letech připravila skupina japonských středoškoláků pětiminutový snímek virtuální reality, obrazem i zvukem přibližující, co se v srpnu 1945 stalo před, v průběhu a po shození atomové bomby na japonské město. Divák se tak dostane do okamžiku, kdy se Hirošima změnila v pustinu.

„Uvidíte-li autentické výjevy, i bez znalosti jazyka rychle pochopíte, co se stalo,“ říká v listě The Japan Times Mei Okada (17), jeden z účastníků projektu na střední průmyslové škole ve Fukujamě, asi sto kilometrů východně od Hirošimy.

Každý, kdo si nasadí speciální brýle s virtuální realitou, projde se podél řeky Motojasu ještě předtím, než došlo k pohromě. Spatří továrny, obchody, dílny a kanceláře, které v blízkosti vodního toku kdysi stávaly. Může vstoupit na místní poštu a na nemocniční dvůr.

V současnosti se nedaleko centra výbuchu tyčí do nebe pozůstatky Průmyslového paláce, navrženého Čechem Janem Letzelem, žákem jednoho z otců světové moderní architektury Jana Kotěry. Betonová konstrukce s elegantní kopulí totiž na rozdíl od dřevěných a cihlových staveb obrovskou tlakovou vlnu přečkala. Pro varující připomínku toho, co se událo, se rychle vžilo označení Chrám atomové bomby.

Studenti z Fukujamy se narodili více než půlstoletí po odpálení bomby o hmotnosti 4,5 tuny. Judži Nakagawa (18) přiznává, že se předtím o jaderný výbuch v Hirošimě příliš nezajímal a tématu se spíše vyhýbal. „Když jsem ale vytvářel modely budov před a po shození jaderné bomby, doopravdy jsem pocítil, jak děsivé zbraně to mohou být,“ upřesňuje student průmyslovky. „Je skutečně důležité se o tento pocit podělit s ostatními,“ dodává.

Aby věrohodně sestavili obrázek velkoměsta před výbuchem, prostudovali mladí Japonci pečlivě staré fotografie a pohlednice a opakovaně hovořili s přeživšími. Počítačovými grafickými programy poté dodali další podrobnosti, jako je oslňující zablesknutí a stopy, které před 6. srpnem 1945 na hirošimských stavbách přirozeně zanechal zub času.

„Ti, kteří město dobře znali, nám říkají, že jsme odvedli dobrou práci. Tvrdí, že je to velmi nostalgické,“ zdůrazňuje učitel informatiky Kacuši Hasegawa (37), který studentský kroužek vede. „Někdy se jim začaly vybavovat vzpomínky. Protože jsou už ve velmi pokročilém věku, byl to vlastně souboj s časem. Jsem proto rád, že jsme virtuální realitu vytvořili.“