Článek
"Jestli jednou dopadnu ty, co mi to udělali, rozsekám je na kousky a sním," řekl reportérovi britského deníku The Times třicetiletý Madžíd.
Jak sám připouští, duševně není zcela v pořádku a ještě několik let po brutální exekuci musí brát psychofarmaka. Přesto se kvůli pomstě svým mučitelům přihlásil k policii. Tvář plukovnice irácké armády, která mu ucho uřízla, si prý dobře pamatuje. Upřesňuje, že by ženu nezabil sám, ale najal by si k tomu zkušené kriminálníky.
Obávaný paragraf číslo 115
Když si diktatura irácké socialistické strany Baas si v polovině 90. let nevěděla rady s rostoucí dezercí z demoralizované a špatně živené a ošacené armády, spatřil světlo světa obávaný paragraf 115, podle nějž byly zběhům řezány uši.
Lékaři, kteří by tento trest odmítli vykonat, byli vystaveni stejnému postihu, a svou lidskost tak mohli promítnout často jen do toho, zda dopadenému vojákovi uříznou ucho celé, nebo jen menší část.
Madžíd byl po amputaci ještě v žaláři a pamatuje na své spoluvězně, umírající v hrozivých bolestech na záněty po uříznutí ucha. Jak napsal The Times, sám byl teď zařazen do programu, který rozjely některé bagdádské organizace a na jehož konci by se mu mělo dostat protézy. List ale připomíná, že vedle fyzické újmy utrpěli postižení také na duši.
Saddám bude souzen za horší zločiny
"Já jsem dezertér nebyl," říká Sa´ad Muhannid, který přišel o celé pravé ucho. Doplatil prý na to, že kdysi coby vojenský policista na povolené vycházce k rodině odmítl přeložit doklady baasistické pouliční hlídce.
Jeho nevina po dvou letech skutečně vyšla najevo, mezitím však byl vězněn. A dnes má kromě zdálky viditelného znetvoření potíž i třeba s mytím vlasů - otvor do hlavy si vždy musí zakrýt plastikovým sáčkem.
Dnes už je jisté, že svržený prezident za takovéto vynucování loajality postižen nebude - před zvláštním tribunálem se nemá zodpovídat z podobných "banalit", ale z válečných zločinů, při nichž hynuly tisíce lidí najednou.