Gruzínské vnímání Rusů bylo vždy obojaké, říká český velvyslanec v Tbilisi

Přestože Gruzínský sen (tamní vládní politická strana - pozn. aut.) stáhl návrh prvního znění zákona o zahraničních agentech a parlament ho v pátek také zamítl, demonstrace v zemi pokračují a účastní se jich desetitisíce lidí. Proč? Znamená to, že Gruzíncům přetekl pohár trpělivosti s jejich vládou?

Nedokážu posoudit, jestli opravdu přetekl pohár, ale polarizace společnosti dosáhla takové úrovně, že nějaký výbuch asi už bylo možné očekávat. Jestli se protesty omezí jen na tento návrh zákona, nebo budou i dál ventilovány obavy z politiky Gruzínského snu, komentovat nemohu. Faktem je, že společnost je polarizovaná kvůli řadě kroků vlády Gruzínského snu, opozice protestuje, má určitou podporu obyvatelstva. Ale jestli by to stačilo na nějaký další politický vývoj, nelze odhadnout.

Nakolik se v Gruzii skrz Gruzínský sen prosazuje Rusko?

Obě strany politického spektra v Gruzii svorně prohlašují, že mají zájem na evropské integraci, na orientaci země směrem k členství v EU, zároveň se ale také vzájemně obviňují z provádění proruské politiky.

Některé kroky, a teď nebudu jmenovat konkrétní stranu, ukazují, že se nejedná o politiku v souladu s orientací na EU. Návrh zákona o transparentnosti zahraničního vlivu nebo registraci „zahraničních agentů“ není rozhodně návrhem, který by šel evropským směrem. Naopak naprosto odporuje principům a hodnotám EU.

Odporuje dokonce i dvěma z dvanácti podmínek EU pro udělení statusu kandidátské země. Návrh zákona opravdu vyvolává velké pochybnosti o tom, jestli náhodou skrz něj není projektován nějaký jiný zahraniční zájem.

Nicméně tvrdit, že vláda Gruzínského snu provádí proruskou politiku, by bylo velkým zjednodušením.

Znamená zamítnutí zmíněného zákona jeho úplný konec, nebo se dá očekávat jeho pokračování, až se situace trochu zklidní, byť třeba v jiné podobě?

Nelze vyloučit vůbec nic. Vláda má zájem na omezení určitých skupin občanské společnosti, zejména neziskových organizací a think-tanků, které se vyjadřují k činnosti vlády kriticky. Nelze vyloučit, že se zákon objeví znovu v jiné podobě, možná se změkčením některých termínů.

Spolu s ostatními velvyslanci EU jsme měli po předložení návrhu (zákona o zahraničních agentech - pozn. red.) schůzku s předsedou parlamentu, na které jsme vyjádřili naše silné obavy a znepokojení. Zdůvodnění návrhu ze strany předsedy parlamentu bylo takové, že vládě jde nejvíce o transparentnost v činnosti neziskových organizací, o národní bezpečnost a teprve poté ve velmi malé míře o sémantiku, terminologii a označení „zahraniční agent“.

Zákon se tedy může objevit jindy, bez různých nálepek či stigmatizujících termínů, ale zájem na omezení činnosti minimálně části občanské společnosti u vládní strany je.

Co konkrétně vládě na činnostech těchto organizací vadí?

Vládě vadí především kritika. Kroky, které dělá, jsou v mnoha případech kritizovány. Teď nemá smysl hodnotit, nakolik je ta kritika validní, ale je zřejmé, že vládní straně vadí každá kritika. Vláda se domnívá, že nevládní organizace jsou pouze určitými „převaděči tlaku“ ze zahraničí, který má za cíl podle častých vyjádření představitelů Gruzínského snu zatáhnout Gruzii do války s Ruskem.

Paradoxní je, že se soustředí především na takové nevládní či neziskové organizace, které jsou podporovány ze strany zemí EU nebo Spojených států, to znamená ze strany strategických partnerů, a až velmi okrajově, pokud vůbec, se u ní objevuje kritika případného financování ultrakonzervativních nebo nacionalistických uskupení, které jsou placeny z Ruska.

Nebyl pokus o prosazení zákona o „zahraničních agentech“ jakousi vládní anketou o Rusku, kterou si vláda chtěla ověřit, jak moc je společnost naladěná protirusky?

Myslím, že to bylo přímočařejší, že šlo skutečně o ten zákon, nikoliv o ověření si míry alergičnosti společnosti na ruský vliv. Ono je to poměrně jasné, protože společnost rozhodně Rusku nefandí. V Tbilisi uvidíte na mnoha ulicích ukrajinské vlajky, které doplňují nápisy na zdech, že Rusko je okupační mocnost a Rusové mají opustit Gruzii.

Jak velký vliv má ruská propaganda na gruzínské obyvatele?

Na čistě ruskou otevřenou propagandu v Gruzii často nenarazíte. Je zprostředkována místními médii, dost často se mísí s názory ultrakonzervativních a nacionalistických skupin. V podobném duchu se někdy vyjadřuje i pravoslavná církev. Takže není zcela zřejmé, jestli jde o ruskou propagandu nebo jestli pochází například od zastánců tak zvaných tradičních kavkazských hodnot.

Ale rozhodně tam jistý vliv je. Myslím, že by bylo za určitých podmínek možné uvažovat i o skryté projekci vlivu do některých politických kroků. Vláda má pravdu, když hlásá, že jejím cílem je bránit územní suverenitu Gruzie a nepřipustit zatažení země do války. Proto se vůči Rusku chová velmi opatrně, pokud pomineme rezoluce na mezinárodních fórech či postoj např. k západním finančním sankcím.

Gruzínská vláda opravdu našlapuje velmi opatrně a snaží se nevyprovokovat případný vojenský útok. Ale musíme brát v potaz, že jinak se hovoří politikům zemí, které mají ochranu NATO, a jinak se hovoří Gruzii, která už si na vlastní kůži v roce 2008 zažila, že ani prozápadní směřování země není pro západní svět dostatečným důvodem pro to, aby ji vojensky proti Rusku podpořil.

Ochranou územní celistvosti, o kterou se vláda snaží, se myslí i navrácení území Abcházie a Jižní Osetie?

Ano, o to se vláda snaží dlouhodobě. Můžeme vést spor o tom, nakolik důrazně, nakolik to snažení je úspěšné. Faktem je, že ženevské rozhovory, které probíhají už dlouho, zatím nepřinesly mnoho výsledků, ale není to důsledkem nedostatečné vůle gruzínské strany.

Gruzínská vláda má představu, jakým způsobem by měla být řešena otázka Abcházie a Jižní Osetie. Předpokládá, že pokud Ukrajina vyhraje válku s Ruskem, uskuteční se mírová konference, na které bude řešena otázka Abcházie a Jižní Osetie. Tato separatistická území by měla být navrácena Gruzii a gruzínské hranice by měly být obnoveny v rozsahu, v jakém je uznává mezinárodní společenství.

Na začátku ledna náměstek ministra Jaroslav Kurfürst v rozhovoru pro Novinky řekl, že závislost Gruzie na Rusku pro nás může představovat bezpečnostní riziko. Souhlasíte s tím? Proč tomu tak případně je?

Samozřejmě. Je to logické. V první řadě hraje roli ekonomická, energetická a finanční závislost, protože do Gruzie proudí velké množství finančních transferů z Ruska od Gruzínů, kteří tam žijí, řada ekonomických subjektů obchoduje s Ruskem, rozvíjí se dovozy energetických surovin. Tato závislost existuje a bohužel se dále prohlubuje.

Mimo jiné přes 90 % dodávek obilí a mouky pochází z Ruska, ten vliv zasahuje i do potravinové bezpečnosti. To samozřejmě může ve druhém kroku determinovat i politiku a v případě většího přiblížení Gruzie k Rusku se ocitají v ohrožení i pro nás významné energetické trasy, například ropovody a plynovody z Ázerbájdžánu či případně ze Střední Asie. Pokud by Gruzie přestala být nezávislou, samostatně se rozhodující zemí, ocitnou se v ohrožení právě tyto dopravní cesty. Takže znovu - ano, je to riziko i pro nás.

Mohl byste zhodnotit, jaká je celospolečenská atmosféra? Na demonstracích v posledních dnech vidíme, že minimálně část společnosti je silně zaměřená proti Rusku, během minulého roku přišlo do země přes sto tisíc ruských uprchlíků…

Těch sto tisíc ruských občanů, kteří v Gruzii dlouhodobě pobývají, je vnímáno rozdílně, protože to není homogenní masa. Jsou tam lidé, kteří hned po začátku ruské agrese proti Ukrajině, ale i před ní, odcházeli z přesvědčení, cítili se ohrožení, byli to lidskoprávní aktivisté, novináři z nezávislých médií, opoziční politici. To byla jedna část, kterou gruzínská veřejnost vítala a vítá.

Spolu se stupňujícími se sankcemi přišli podnikatelé, kteří převáděli své byznysy do Gruzie, zakládali podniky a přinášeli peníze. Tato vrstva lidí měla vliv na mnoho dalších faktorů - na inflaci, na růst cen nájmů, nemovitostí. Zároveň finance, které tito lidé přinesli, způsobily určitý růst ekonomiky. Vláda považuje za úspěch, že za loňský rok činil růst HDP přes deset procent.

Na běžné obyvatelstvo ale dopadá spíš inflace a posilování lari (gruzínská měna - pozn. aut.). Po ruské mobilizaci se objevila další skupina lidí, mladí muži prchající z Ruska zpravidla bez prostředků. Ti už lidem začali brát i práci.

V tak velkém množství samozřejmě nelze vyloučit ani přítomnost příslušníků ruských tajných služeb, kteří rozhodně nesledují gruzínské zájmy a jsou pro zemi rizikem, informace o nich jsou však pochopitelně nedostupné.

Situace tedy není vůbec jednoznačná. Faktem ale zůstává, že gruzínská společnost měla vždy k Rusům takový obojaký přístup. Na jednu stranu je vnímá jako okupanty, na stranu druhou hrají velkou roli z ekonomického hlediska.

Nejde jen o obchod, který už jsem zmiňoval, jsou to třeba i investice do nemovitostí, ať už v horských střediscích, nebo na pobřeží Černého moře. A pochopitelně - když potom během turistické sezony přijede jeden a půl milionu lidí z Ruska, je to vítaný příjem.

Zjednodušeně řečeno, Gruzíni nemají rádi okupanty, ale na druhou stranu jim často přinášejí živobytí.

Projevuje se nějaká nenávist nebo nevraživost Gruzínců k Rusům na veřejnosti, v ulicích? Je společnost takto moc polarizovaná?

Nikdy jsem se s tím nesetkal, žádnou otevřenou nevraživost vůči Rusům nemohu potvrdit. Vyloučit nějaké střety nebo útoky ale určitě nelze. Na zdi poblíž mého domu v Tbilisi např. stojí velký nápis „Rusko bylo, je a bude vždy nepřítelem Gruzie“.

Lidé na demonstracích chodili s transparenty „We are Europe“. Gruzie má před sebou 12 kroků, které musí splnit, aby dostala status kandidátské země EU. Myslíte, že protesty nastartují rychlejší postup, když je tomu společnost takto nakloněná?

Nemyslím, protože podpora obyvatelstva evropskému směřování Gruzie dlouhodobě dosahuje 80 procent a vláda už několikrát deklarovala, že všech dvanáct podmínek splnila, nebo že některé z nich jsou těsně před splněním, protože čeká na vyjádření Benátské komise Rady Evropy k některým zákonům. Vláda je tedy přesvědčena, že už má splněno.

Ale vy jste mluvil o tom, že i snaha o prosazení zákona o zahraničních agentech jde jednoznačně proti těm 12 krokům.

Teď v březnu začne vyhodnocování toho, co gruzínská vláda označuje za splněné, vyhodnocování dosavadního reformního úsilí.

Tento proces vyvrcholí v říjnu zprávou Evropské komise a před koncem roku rozhodnutím Evropské rady, tedy všech členských států, o případném udělení kandidátského statusu. Předjímat, co se stane, je velmi ošidné. Pozice členských států jsou rozdílné, od jednoznačného ano až po země, které považují za chybu i přiznání evropské perspektivy (podmínka pro to, aby mohlo být vůbec uvažováno o udělení kandidátského statusu - pozn. aut.). Návrh zmíněného zákona, jakkoli zákon nebyl přijat, jistě při rozhodování sehraje svou roli.

Jak silný hlas má opozice? Budou opoziční strany probíhajícími protesty posíleny?

Opozice jednoznačně deklaruje své proevropské směřování a já nemám důvod to zpochybňovat. Zůstává otázkou, jak velká je míra podpory opozičních stran.

Opozice je roztříštěná, tříští se na vztazích mezi UNM (Sjednocené národní hnutí, strana založená bývalým prezidentem Saakašvilim - pozn. red.) a dalšími subjekty, které často štěpí názor na osobnost Micheila Saakašviliho a vládu UNM v letech 2004 až 2012.

Mnozí v tom období pocítili negativní dopady Saakašviliho vlády. Řada lidí si to pamatuje a ví, že by tuto zkušenost nechtěli opakovat. Takže se nedá jednoznačně říct, že současné nepokoje opozici posílí a povedou k tomu, že se za ní sjednotí velká část národa. Vyloučit jakýkoli vývoj však v turbulentní a často emotivní gruzínské politice nelze.