Generál: Nejtěžší je odříznout Rusy na Krymu

Na summitu ve Vilniusu se státy NATO domluvily, že posílí jednotky v zemích ležících u Ruska a že dohromady dají sto tisíc vojáků v pohotovosti do deseti dnů a 300 tisíc schopných zasáhnout do měsíce. Co to bude znamenat pro českou armádu?

Je potřeba říci, že nejde o nic nového. Ta čísla už padla loni na madridském summitu, ale rok posloužil k propracování konkrétních plánů pro severní, střední a jižní Evropu. Na východním křídle je dnes rozmístěno sedm praporů a teď se mají rozrůst na úroveň brigád, což bude trojnásobné posílení.

Nejde jen o vojáky, ale i o logistickou podporu, což znamená předsunout muniční sklady, sklady techniky a opravárenské kapacity. Bude potřeba vybudovat infrastrukturu, silniční a železniční trasy.

Česká armáda má teď v Pobaltí a hlavně na Slovensku šest až sedm set vojáků a stovku dalších v několika dalších misích. Zvládne vyslat a udržet v zahraničí přes dva tisíce vojáků?

Musíme pracovat se dvěma pojmy: připravenost a pohotovost.

Dva tisíce vojáků v režimu připravenosti není pro armádu zas tak velká zátěž. Armáda má dvě brigády: 7. mechanizovanou brigádu, která má tanky a stará BVP, má vše, munici, náhradní díly a je připravena.

Stejně tak 4. mechanizovaná brigáda, která je vybavena kolovými pandury, a i ona je připravená, dejme tomu, do třiceti dní vyrazit.

Něco jiného je tyto jednotky držet v pohotovosti do deseti dnů. Protože žádná armáda, nejen ta česká, nebude moci držet jednotky v takzvané pohotovosti, protože to znamená, že ti lidé jsou připraveni, veškerý mate­riál je naložen a na písknutí okamžitě vyrazí. To jsou jednotky rychlé reakce nebo okamžité reakce.

Podle náčelníka generálního štábu Řehky znamená pohotovost do deseti dnů ve skutečnosti, že ti vojáci už budou muset být na místě. Dokáže armáda v rotačním režimu, tedy střídat ty jednotky po půlroce, vyslat 1500 až dva tisíce vojáků?

Tato varianta je i součástí našich politicko-vojenských ambicí, tedy vyslat praporní úkolové uskupení v síle zhruba 1500 osob s rotací po šesti měsících. Jak jsem řekl, máme dvě brigády, sice s odlišnou strukturou a výzbrojí, ale jejich základ v podstatě tvoří vždy tři organizačně shodné prapory plus posilové prostředky. A tyto tři prapory, posílené o další jednotky palebné podpory a zabezpečení, by mohly rotovat po šesti měsících.

Pokud bychom brali jednotky pouze z jedné brigády, byla by to rotace jedna ku třem, což by ale znamenalo, že by po roce každý voják znovu vyjel do zahraniční mise. To se dá ustát jen v době krize, ale jinak by to byl obrovský tlak jak na vojáky, tak na jejich rodinné příslušníky.

Řešením by tedy bylo, že by armáda do struktur NATO nabídla obě brigády, jejichž prapory by se ale musely střídat i s technikou, protože 7. brigáda je těžká a má pásovou techniku – tanky a BVP 2, které výhledově přezbrojí na nové CV-90 – a 4. brigádu na kolových pandurech.

Sedmá brigáda se na švédské CV-90 přezbrojí až v roce 2026, do té doby bude mít BVP 2 vyrobené v Československu podle sovětského vzoru. Nebyla by to ostuda, vyjet do mise s takovou technikou? Dokázali by tam vůbec dojet?

Mezinárodní ostudou bych to úplně nenazval, zkrátka ještě nějakou dobu musíme nabízet to, co máme. Ale transport do prostoru nasazení by se odehrál vlakem či na podvalnících, takže technika a další materiál by určitě dojely.

Bohužel zatím nic jiného nemáme, armáda má v modernizaci velký dluh a akviziční proces je i dnes pomalý. Je pravda, že ochrana osádek u BVP je špatná, stejně jako jejich efektivita na bojišti. Ale můžeme nabídnout něco, co už modernizované je nebo se nyní modernizuje, například dělostřelectvo nebo část protiletadlového vojska či letectva.

Ministryně obrany Černochová říká, že budeme tranzitní zemí pro ostatní armády. Co to pro nás bude znamenat?

Naše armáda má v NATO dva úkoly, jeden je vyčlenit síly. A protože jsme země uprostřed Evropy, tak musíme zabezpečit i veškerý tranzit vojsk, pokud by se přesouvala ze západu na východ a zpět. A zajistit, aby průchodnost naším teritoriem byla co největší.

Ale to není úkolem jen ministerstva obrany, protože jde o dopravní infrastrukturu, čerpací stanice, ubytování vojáků a jejich stravování, zkrátka o odpovídající logistiku. Pokud by se realizoval tento scénář, tak by se musel řešit i problém například s civilním provozem. Protože pokud by se přesunovaly velké celky s těžkou technikou, tak by třeba dálnice D1 a železnice ze západu na východ musely být určeny hlavně pro tento provoz.

Když si vzpomeneme na průjezd malé americké kolony, jaká to byla logistická operace, tak co by se dělo, kdyby tudy muselo projet násobně víc vojáků a techniky?

Byla by to obrovsky složitá situace, protože každý si představí, jaké to je, když začne dovolená, když začnou v Německu prázdniny, jak je všechno hned ucpáno. Vojenské konvoje, které se tu zatím přesunovaly, byly součástí normálního provozu, proto byly roztrhané po menších skupinkách, měly speciální doprovod.

Kdyby nastala skutečná krize, tak by tohle samozřejmě nestačilo. Proto je nutné takové situace nasimulovat, spočítat, předpřipravit v rámci krizového plánování a počítat s tím, že to bude mít dopady na civilní sféru. Je potřeba tyto scénáře přesunů začít cvičit a také je potřeba občanům říct, s jakými dopady musí počítat, že mohou být omezeni na svých právech ve prospěch bezpečnosti.

Alianční plány obrany se změnily i v tom, že dneska každá armáda alianční země bude vědět, kam v případě války vyrazí. Dříve to tak nebylo?

Plány samozřejmě existovaly, ale jako předběžné. Do roku 2014 jsme nepočítali s tím, že bude znovu válka v Evropě, a soustředili jsme se na mise v zahraničí. Teď už, v souvislosti s válkou na Ukrajině a vstupem dalších států do Aliance, bylo potřeba vše víc zkonkretizovat a upřesnit, kdo, co, kdy, kde bude dělat, protože bez toho se do budoucna v současné bezpečnostní situaci nedá existovat.

Pokud by Rusko napadlo například Pobaltí, jak by to probíhalo?

Washingtonská smlouva mezi členy NATO má k tomuto dva články. Článek tři říká, že každá členská země si musí budovat své ozbrojené síly, aby byla schopna se bránit aspoň určitou dobu. A článek pět říká, že v okamžiku, kdy by vznikla krize, tak se členské státy sejdou a každý podle svých možností rozhodne, jak napadené zemi pomoci. Ve smlouvě nikde není řečeno, že ta pomoc musí být pouze vojenská, protože někdo může pomoci třeba v diplomatické či ekonomické oblasti.

Je na každé zemi, že se začne bránit sama?

Ano, a ostatní jí v co nejkratším možném čase přijdou na pomoc. K tomu se přizpůsobuje právě ona výše zmíněná rychlá generace sil. Na východním křídle je teď 40 tisíc vojáků, v pohotovosti do deseti dnů by mělo být sto tisíc a do třiceti dnů připravených 300 tisíc vojáků. To je síla, která by měla být schopná zastavit agresi a potom s dalším posílením případně obnovit ztracenou územní celistvost.

Po agresi Ruska vůči Ukrajině se začíná Aliance opevňovat u ruských hranic. Znamená to vznik nové železné opony?

Já bych neřekl, že se začíná opevňovat. A už vůbec ne někoho ohrožovat. Je jednoznačné, kdo agresi začal. Rusko je nervózní z toho, že ztrácí svou tradiční jistotu, strategickou hloubku území, která mu vždycky pomáhala a chránila před útoky zvnějšku, ať už to bylo za Napoleona, nebo za Hitlera.

Když NATO vzniklo, tak vzdálenost od hranic nejvýchodnějšího aliančního státu do Moskvy byla víc než 2000 kilometrů. Tím, jak bývalé satelity Sovětského svazu získaly nezávislost a postupně vstupovaly do Aliance, se tato bezpečnostní zóna výrazně zkrátila – z hranic Finska je to do Petrohradu pouze 150 km. A teď ze západu, se ztrátou Ukrajiny, ztrácí Rusko dalších tisíc kilometrů strategické hloubky.

To je jedním z důvodů, proč se Rusové nesmířili s tím, že Ukrajinu pustí ze sféry svého vlivu, a chtějí, aby zůstala přinejmenším neutrální, lépe však vazalským státem jako Bělorusko.

Jejich pocit ohrožení a ztráty strategické hloubky je hodně silný. Rusko neakceptuje současnou realitu geopolitického uspořádání, žije v minulosti, nepřiznává státům z bývalé sféry vlivu možnost si vybrat svoji politickou orientaci a místo ve světovém systému.

Ale asi se dá předpokládat, že ty základny NATO na východě Evropy zůstanou, i když konflikt skončí…

Určitě do doby, než se najde politické řešení, které by vyřešilo dnešní složitou situaci. V době, kdy Ukrajina vstoupí do NATO, ty základny už nebudou muset být drženy v takové míře, protože naopak NATO získá strategickou hloubku Ukrajiny.

Část sil se bude moci přemístit někam jinam, aby východní soused nebyl příliš provokován a neměl nabito k argumentaci, že ho NATO ohrožuje. Nicméně vždy bude nutné si držet relevantní odstrašující sílu a být připraven k jejímu rychlému nasazení.

Ukrajina v protiofenzivě mírně postupuje, ale moc se jí nedaří. Čím to?

Protože někteří lidé mají příliš optimistická očekávání. Ukrajina potřebuje pomoc a tu dostává. Státy, které jí pomáhají, chtějí vidět, že tu pomoc po­užívá. Ale to ještě neznamená, že se jí musí podařit prolomit obranné pozice, které tam Rusové rok budovali.

Jsou to nerealistická očekávání. Západ dodává, co může, ale protože sám nemá rozběhnuté výrobní kapacity, tak dodává techniku, která není z hlediska bojové efektivity ta nejlepší. A samozřejmě, jak se říká, dodává později, než by měl. Některé státy se rozhodly dodávat techniku teprve nedávno. Bulharsko se například rozhodlo, až když si vyřešilo vnitřní politickou krizi.

Ale úspěchem je to, že se Ukrajincům daří alespoň držet pozice a mírně tlačit Rusy zpět. S tím, co ale dneska ukrajinská armáda má, bude jen těžko ve vysokém tempu překonávat minová pole. Ta samotná nejsou žádnou překážkou, protože minové tanky nebo dálkové odminovače jsou schopny pole zlikvidovat velice rychle. Ale v okamžiku, kdy je pole navíc bráněno zastříleným dělostřelectvem, bitevními vrtulníky nebo tanky, je to nejsložitější operace, jaká může být.

Zvláště když je to na rovině.

Přesně tak, a Ukrajinci nemají vzdušnou převahu, která je v Alianci doktrinální podmínkou pro začátek každé pozemní operace.

A proč dodávka těch F-16 tak dlouho trvá? Teď jsem četl, že ještě nezačal ani výcvik pilotů.

Letouny F-16 jsou kvalitativním přínosem pro Ukrajinu, ale myslet si, že 40 letadel rozhodne situaci, je naivní. Nerozhodne, protože ruská armáda je tradičně silná ve dvou oblastech. A to v pozemní protivzdušné obraně – mají obrovské množství vysoce kvalitních protileteckých kompletů. A také se naučili používat prostředky elektronického boje. I když to zpočátku vypadalo, že jejich prostředky nestojí za moc, tak se ukazuje, že opak je pravdou.

Stíhačky F-16 jsou přece jen starší stroje a do komplikovaného elektronického prostředí potřebujete špičkové letouny typu F-35 nebo F-22, které jsou schopny působit stovky kilometrů do hloubky. A to Ukrajina nemá.

Nepomohou jim ani rakety Storm Shadow a další rakety, které dokážou doletět až 300 kilometrů, protože mají jen bodový účinek, ale oni potřebují vybudovat průchod. A nad tím průchodem musí potlačit působení vzdušného protivníka a také protivzdušnou obranu, a to je velice těžké.

Ale otázka je, zda západním zemím nedojde trpělivost a s tím i pomoc.

Možná dochází trpělivost některým politikům nebo bezpečnostním analytikům, ale všichni vojenští představitelé napříč Aliancí od samého začátku operací říkají, že to bude pomalé a že je potřeba počítat s tím, že se Rusko zlepšuje a má stále dostatečné schopnosti.

Nelze čekat žádný rychlý posun, protože realita na bojišti je úplně jiná než to, co kolikrát můžeme vidět v médiích. Politici a lidé, kteří nebyli na vojně a nemají vojenské vzdělání, což nemyslím nijak špatně, si mohou myslet, že by to mělo jít rychleji, protože jsou pod dojmy různých hollywoodských trháků a akčních bitev. Ale realita je jiná, terén je rovinatý, přehledný, minová pole všude, hustá síť zákopů a palebných postavení.

Ukrajinci mohou používat zatím jen malé jednotky, vyhýbají se soustředění velkého počtu sil a prostředků, aby se nestali snadným cílem pro ruské dělostřelectvo, a pak to vypadá spíš jako protiteroristická operace, a ne útok ve válce.

Vypadá to, že stále zkouší, kudy prorazit?

Určitě, oni musí hledat nejslabší místo. Stále si drží dvě nebo tři osy, kde postupují. Paradoxně mohou prorazit nejrychleji u Bachmutu, protože tam Rusové byli v útočné fázi a nebudovali si obranné pozice. Ale tam to nepřinese strategický zvrat.

Mohou tam vázat síly a oslabovat nepřítele, ale oni potřebují přetnout pozemní koridor a dostat se na pobřeží Azovského moře a potom začít osvobozená území rozšiřovat a třeba současně zlikvidovat Kerčský most, o což se teď snaží. Protože potom by ruská vojska, která jsou soustředěna na Krymu a kolem Chersonu, byla kompletně odříznuta od zásobování. To by byl nejlepší strategický výsledek, kterého by Ukrajinci mohli dosáhnout, a taky ten nejtěžší, protože v té oblasti je nejhlubší a nejtěžší obrana.

Rusové si připravili pozice, vojáci, kteří přežili, jsou zkušení, jsou vycvičení a mají vysokou bojovou hodnotu, takže nelze očekávat, že postup bude jednoduchý.

A nebude to jako v první světové, kdy se nakonec zakopou obě strany?

Samozřejmě ten konflikt může zamrznout, pokud jedna z válčících stran nevygeneruje takovou sílu, která druhou pře­tlačí. Rusko teoreticky může vyhlásit mobilizaci a povolat milion vojáků a ty vyzbrojit. Takové síle by Ukrajina nebyla schopna dlouhodobě vzdorovat ani s podporou Západu.

Je třeba začít intenzivně přemýšlet o tom, co Rusko může z vojenského hlediska ještě udělat, pokud se Ukrajincům podaří skutečně přetnout koridor na Krym, protože Rusko vyhlásilo, že obsazená území jsou součástí Ruské federace. A v jejich dok­tríně je, že budou bránit svoje území za každou cenu.

A pokud se Ukrajině průlom nepodaří?

Potom se bude muset hledat jiné, i diplomatické řešení. Konečně každá válka nakonec končí u jednacího stolu. Vycházím ale z poslední schůzky amerického prezidenta Bidena a italské premiérky Meloniové, že demokratické státy budou Ukrajinu podporovat, dokud bude potřeba. Takový dlouhodobý závazek padl i na summitu ve Vilniusu. Proto se nedá říci, že trpělivost bude omezená na půl roku, rok nebo tři roky, protože to klidně může trvat i delší dobu.

Ale v každém případě by cíl měl být takový, že Rusko nevyhraje. Otázkou je, jak Rusko nechat neprohrát, aby nesáhlo k nukleárním zbraním, s jejichž použitím někteří ruští politici pravidelně vyhrožují.

Ale na druhou stranu, geopolitická situace je dnes jiná než v roce 1945, 1968 i 1989, a Rusko by se mělo naučit prohrávat, nebo si alespoň přiznat ne­úspěch. A vidět věci v jiných souvislostech, bez pocitu neustálého ohrožení ze strany NATO a z pozice ublížené, nerespektované velmoci. Ale to se současným vedením Kremlu bude velmi složité.

Může se letos na té frontě něco radikálně změnit?

Těžko říci, čas se krátí. Mají srpen, září a polovinu října, pak je hotovo. Samozřejmě počasí hraje na obě strany a je možné, že někdo využije počasí ve svůj prospěch. Budou mlhy, budou plískanice, nebude létat letectvo ani tanky nemohou operovat, ale pěšáci mohou bojovat a může pokračovat i odminování polí. A když se jim podaří překonat tuto překážku, tak můžeme být svědky čehokoliv.