Francie po Afghánistánu – mnoho otázek

Neuspokojivě se rozvíjející a někde dokonce chátrající infrastruktura doprovázená vysokou nezaměstnaností přitom mohla být ozdravena, pokud by se potřebné miliardy eur neinvestovaly do vojenských intervencí včetně té v Afghánistánu.

Nejen proto se velká část Francouzů vůči nové vlně imigrantů staví odmítavě. Vadí jim, že velkou část příchozích Afghánců tvoří mladí muži, kteří místo boje proti teroristům ve své vlasti zvolili „emi­graci“, zatímco francouzští synové tam umírali.

Tato výrazná imigrační vlna trvá již přes tři roky a Afghánci tak tvoří již čtvrtinu z celkového počtu žadatelů o azyl. Ve Francii jich dnes žije legálně přibližně 45 tisíc, ale počet těch nelegálních, rozptýlených po celé zemi, se odhaduje na dvojnásobek.

Jsou často spojováni s překupníky drog, což ve Francii, která patří mezi jejich největší konzumenty, důvěru vůči nim nezvyšuje. Vždyť Afghánistán se během války stal jejich předním producentem, neboť představovaly pro Tálibán významný finanční zdroj.

Ale jak uvedl prezident Emmanuel Macron při své návštěvě přístavu Marseille, který aktivitami narkomafie trpí nejvíce, „spoluviníky jsou i uživatelé drog“. Ač donedávna mezi oběťmi převažovaly především různé zkrachovalé existence včetně veteránů intervenčních válek, dnes je příznačné, že se věková hranice narkomanů snižuje, často hodně pod hranici 15 let. A to jak ve Francii, tak i v Afghánistánu.

Francouzi také sledují, že se Afghánci velice pomalu přizpůsobují evropské kultuře. Deník Le Monde dokonce napsal, že si udržují vzájemný odstup i v rámci své komunity – podle různých etnik, podobně jako ve své vlasti.

Největší obavy ale vyvolává nebezpečí šíření terorismu. „Infiltrujeme Tálibán do Francie, i když jsme již prvním cílem teroristů v Evropě,“ varuje především pravicová opozice. Ze všech útoků spáchaných islamisty v Evropě jich na Francii připadá 44 procent a za uplynulé čtyři dekády to představuje hodně přes 300 obětí.

Prezident Macron sice na tv 24 prohlásil, že „z Afghánistánu se nesmí stát svatyně terorismu“, ale úprk ze země provázený značným chaosem navozuje spíše obavu, zda se podobný scénář nemůže opakovat i v Sahelu.

Je přitom jistým paradoxem, že masový příjem imigrantů, kteří většinou představují vzdělanější sociální skupiny, by situaci mohl zkomplikovat nejen v cílové, ale i v domovské destinaci. Bez nich například v Afghánistánu hrozí, že upadne do ještě větší temnoty.

I proto je možná prezidentův postoj k přijímání Afghánců, kteří pracovali pro mezinárodní koalici, spíše pragmatický, kvůli čemuž ho opozice obvinila z cynismu. Macron ale pouze realisticky konstatoval: „Je iluzorní věřit, že budeme schopni přivítat všechny afghánské uprchlíky, jakmile bude s jistotou stanoven jejich status.“