Článek
Rok 2024 byl rokem těžkých ztrát. Rusové prolomili ukrajinskou obrannou linii a poté, co začátkem února padla Avidjivka, začali pronikat čím dál hlouběji do Donbasu. Vesnice, městečka i města, které český fotograf Stanislav Krupař důvěrně znal ještě před válkou, obrátila ruská armáda v ruiny. Orlivka, Karlivka, Očeretyne, New York, Selydove, Novohrodivka, Toreck, Časiv Jar, Kurachove, Myrnohrad. Dokumentoval boje, evakuace, ošetřování raněných, ruské útoky, výcvik nováčků, život civilistů i pohřby.
Fotograf Stanislav Krupař byl letos mimo jiné u toho, když Rusové začátkem května zaútočili znovu na Charkov a celé pozdní jaro tohle druhé největší město Ukrajiny terorizovali vzdušnými údery. Klouzavé bomby KAB, rakety S300 i Iskander v Charkově každodenně zabíjely. V tiskárně Faktor Druk, v hypermarketu Epicentrum, v rekreačních chatkách na břehu jezera, kterému charkovští říkají Baden-Baden. Padl také Vuhledar, v němž byl nesčetněkrát a kde asi jako jediný cizinec nevoják strávil noc ve sklepě s hrstkou zoufalců, kteří tam desítky měsíců přežívali zalezlí v sklepích svých rozbombardovaných paneláků s odhodláním dočkat se tam ruské armády.
„Fotil jsem evakuaci nemohoucích civilistů z Vovčansku. Ukrajinské dělostřelce u Kostjantynivky. Ukrajinské snajpry v Sumách. Ukrajinskou polní ošetřovnu u Selydove. Desítky pohřbů… Ano, ty pohřby byly nejhorší. I ten Kátin. Ukrajinská snajperka Kateryna Šynkarenko padla 22.února 2024 během ústupových bojů u Avdijivky,“ vzpomíná Stanislav Krupař.
„Znal jsem ji ještě od Vuhledaru a Bachmutu a nakonec jsem byl i svědkem jejího posledního boje. Ne přímým, tak daleko do první linie by mě nikdo nikdy nevzal. Pozoroval jsem ale na vojenské základně její smrt v přímém přenosu, jak ho přenášela na obrovský monitor kamera pozorovacího dronu, a slyšel jsem její naříkavý hlas ve vysílačce. Káťu jsme pochovali 16. dubna 2024 v Ostohu v Rovenské oblasti. Bylo jí třicet a zůstal po ní šestiletý synáček,“ dodává fotograf.