Expert: Konflikt asi neskončí letos ani v příštím roce

Už příprava této operace ze strany Ruska a zpravodajská kampaň týkající se přípravy agrese směrem k Ukrajině byly důležité. V rámci toho byl nějaký politicko-strategický kontext z pohledu celého světa a neuvažovalo se, že by mohlo dojít k otevřené agresi Ruska vůči Ukrajině. Byť zpravodajské informace a příprava ruských jednotek na hranicích s Ukrajinou jak na severu, tak na východě, byly naprosto jednoznačné.

Dalším důležitým milníkem, který následoval okamžitě, bylo samotné zahájení intervence. Ta neměla parametry standardní ofenzivy. Útok na Kyjev a další důležité strategické vojenské body, letiště Hostomel, které obsadily speciální jednotky ruských sil, ale vzápětí je ukrajinská armáda dokázala vytlačit, a nic z jejich původních plánů se tak nestalo, to byl druhý milník.

Tím bylo ukončení první fáze operace, kdy jednoznačně zkrachovaly všechny operační plány ruské armády. Rusko se tak začalo soustředit pouze na získání plné vojenské kontroly nad východní částí, nad Donbasem, a především na posílení pozic ve dvou separatistických republikách. Tam začala druhá fáze operace.

Tady musím zmínit dobývání Mariupolu a zisk kontroly ruskými jednotkami nad touto oblastí. Ukrajinská armáda byla zatlačena, a pokud měla nějaké operační úspěchy, tak ty, že dokázala Rusy zastavit a úspěšně realizovat defenzivní činnost.

Když se Luhanská oblast plně dostala pod vojenskou kontrolu ruských vojsk, ruské velení poměrně nepochopitelně vyhlásilo operační přestávku. To je fakt, který světovou odbornou veřejnost překvapil. Protože když v momentě, kdy získávám iniciativu a území, která mohou mít důležitost i s výhledem ke strategickým cílům, vyhlásím operační přestávku – to se zdá naprosto nelogické a bezvýznamné.

Dá se říci, že od té chvíle ruská armáda nebyla schopna tuto operační iniciativu obnovit a dostala se do defenzivní činnosti. Objevuje se zde možnost zahájení protiofenzivy ze strany ukrajinských jednotek. A to je známá situace, která přetrvává až dodnes.

Těžko říci, jestli se skutečně dá hovořit o takovém počtu vojáků a jestli dojde k nějaké částečné mobilizaci nebo bude Rusko schopno zkoncentrovat jednotky, svou živou sílu, a v takovéto míře je poslat na frontu. V každém případě frontová linie, která dneska čítá více než 1000 kilometrů, nemůže být pokryta proporcionálně příslušnými jednotkami a technikou tak, aby ofenziva ruské armády mohla posunout frontovou linii o několik jednotek či desítek kilometrů do vnitrozemí Ukrajiny.

Velení a štáby operace by měly identifikovat prostory, kde by se zkoncentrovala palebná síla. Typicky je to tam, kde jsou protivníkovy síly nejslabší. Momentem překvapení by měla nastat ona ofenziva, která by měla vést k tomu, aby se protivníkovy síly vytlačily a frontová linie se posunula. Ale v žádném případě nelze předpokládat, že něco takového by se mohlo odehrát v celé délce frontové linie.

Hovoří se o tom. Ale od nepaměti ofenzivě předcházela rozsáhlá letecká kampaň, která měla za úkol zlikvidovat místa velení a řízení protivníkových sil a neutralizovat politické vedení. Příkladem moderního konfliktu může být i válka v Perském zálivu, kdy USA zaútočily na Irák.

Mělo dojít ke zničení nebo neutralizaci protivzdušné obrany, leteckých základen a zničení velké části letecké techniky a získání kontroly nad vzdušným prostorem, aby pozemní operace s podporou dělostřelectva mohla bezproblémově vést operační činnost.

Něco takového se dneska na Ukrajině neděje. Ruské jednotky vytváří tlak na jednotky ukrajinské, odehrávají se intenzivní střety, ale jsou to střety lokální. Můžeme hovořit o ofenzivě, ale ta nemá parametry strategické činnosti.

Jde především o permanentní snahu ruské armády získat oblast Bachmutu. Tato oblast může být vnímána jako vstupní brána do separatistických republik, především do republiky Luhanské, ale i Doněcké, ale zásadnější strategický význam nemá.

Odehrávají se v centrální části frontové linie a těžko říci, zdali se zmiňovaná další fáze této ofenzivy přeleje do severní, nebo jižní části, do oblasti na východ od Charkova, kde se zase ukrajinská strana po několik týdnů snažila posunout frontovou linii směrem k oblasti Kremmina–Svatove–Starobilsk, která je významná z hlediska důležitých dopravních tras. Pro zásobování ukrajinských jednotek, které by se teoreticky mohly dostat dále do operační sestavy ruských jednotek, by byla velice důležitá.

V jižní části, a po vytlačení ruských jednotek na východní břeh Dněpru, dochází k opevňování ruských pozic. Není zde ofenzivní operační činnost, ale mohli bychom v jarních měsících očekávat snahu ruských jednotek o překročení delty Dněpru, pokračování ofenzivy směrem k Oděse a pokračování ruských aktivit ve snaze odříznout Ukrajinu od Černého moře.

Nachází se v poměrně svízelné situaci. Ztratila operační iniciativu, těžko říct, z jakého důvodu, zda kvůli nedostatku materiálu, zbraní a munice. Dost odborníků se shoduje na tom, že by Ukrajina neměla plýtvat svými silami při obraně Bachmutu a oblasti v centrální části. Spíše by se měla soustředit na část severní a jižní. Těžko říct, jaké jsou plány ukrajinského vojenského a politického vedení a jaká bude další strategie.

Bezpochyby odhodlání bránit vlast, bojovat proti okupantům a snaha osvobodit okupované území. To je to hlavní. Slyšeli jsme hodně o tom, jaký je poměr sil na straně ukrajinské a ruské z hlediska početního stavu vojsk, výzbroje, techniky, zbraní, a především těžké techniky – obrněné transportéry, tanky, dělostřelecká technika, raketové komplety a letectvo. Vše toto hraje v neprospěch Ukrajiny.

Dělat si nějaké naděje, že tento stav – pokud jde především o tanky a letectvo – by se dal na základě dodávek ze zahraničí vyrovnat, je naprosto iluzorní. To v žádném případě. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že to není ten základní aspekt vítězství v konfliktu.

Samozřejmě je to důležitý fakt. Při plánování různých taktických operací jsou dány přesné kvóty a poměry, kolik a jaké techniky bychom měli mít k tomu, abychom úspěšně vedli ofenzivní nebo defenzivní operaci.

S touto veličinou se pracovat dá, ovšem změřit vojenský étos, bojového ducha, odhodlání bránit se a bojovat proti protivníkovi a získat nad ním psychologickou převahu, to jsou parametry těžko měřitelné. Ukazuje se, že i „naprostý outsider“ dokáže překonat favorita právě tím, že jeho bojový duch převýší morálku protivníka. Konflikt na Ukrajině je toho krásným ilustrativním důkazem.

Bohužel, když to vztáhnu na poslední diskuse na Mnichovské bezpečnostní konferenci, různá zasedání nejvyšších představitelů NATO a EU, ti neustále zdůrazňují potřebu materiální podpory Ukrajině.

To je jednoznačně správné, ale v každé válce hraje rozhodující roli těžiště sil – našich i protivníka. Pokud dokážeme správně definovat, kde se nachází těžiště protivníkovy síly, máme jednu třetinu úspěchu zaručenou.

V historii to nebyla materiální stránka, ale vždy myšlenka a idea, které mě vedou k tomu, abych bojoval a snažil se protivníka porazit. Bohužel v této chvíli se na Ukrajině zdá, že my neznáme těžiště a myšlenkovou základnu Ruska a naše těžiště sil vztahujeme především k tomu mít zbraně, těžkou techniku, letectvo, kterými Rusko porazíme. To není dobrý postup. Neustálá snaha o to, získat ještě větší podporu ze zahraničí, pokud jde o materiál, přesouvá zodpovědnost za případný neúspěch od prezidenta Zelenského směrem ke spojencům.

Na začátku konfliktu, kdy naprosto zkrachovaly všechny plány Ruska, že by ukrajinské politické vedení emigrovalo, vláda by se zhroutila a vojensky by Ukrajina nebyla schopna zasáhnout, se ukázalo, že Zelenskyj je skvělý lídr. Dokázal semknout a zmobilizovat ukrajinské vedení. Putinovi nevyšly původní plány.

V této chvíli mnozí připodobňovali Volodymyra Zelenského k Winstonu Churchillovi, který na začátku 2. světové války dokázal zmobilizovat britské obyvatelstvo tak, že se nejenom armáda, ale i celá společnost postavily proti německé agresi. Řekl, že britské společnosti nemůže slíbit nic víc než krev, slzy a pot. Řekl bych, že toto prezidentu Zelenskému chybí.

Nedokázal zmobilizovat celou společnost v jejím potenciálu výrobním a průmyslovém. Neslyšel jsem, že by měla nastat mobilizace zbrojního průmyslu, zvýšení kapacit výroby. Vše, co je k dispozici z hlediska pracovních sil, by mělo být nasazeno do sféry, která bude podporovat jednotky na frontě. To je normální přístup transformace mírového hospodářství do válečného v případě válečné situace.

Technika, byť je sebelepší a sebesofistikovanější, nezaručí úspěch a nemůže být považována za všemocný lék v boji proti ruské agresi. Každá technika je v podstatě jen kus železa, který ovládá člověk. Záleží nejenom na tom, jak to dokáže ovládat, ale zároveň tu posádku řídí velení a štáby. A to je důležitější než technika samotná. Technika i zásobování jsou důležité, ale rozhodně se na tento fakt nemůžeme dívat jako na něco, co rozhodne konflikt.

Do ozbrojeného konfliktu je zainteresována celá společnost, nejenom válčící strany. Je to komplexní, složitá věc. Můj osobní názor na konec války je, že konflikt v ideálním případě skončí příměřím, kompromisem, který budou obě strany považovat za vítězství.

Může to znamenat, že Ukrajina neobnoví svou teritoriální integritu tak, jak tomu bylo před anexí Krymu. Může to znamenat zároveň i to, že Rusko se vzdá části svých teritoriálních ambic. Ale důležitý je tento fakt: válka, která skončí příměřím, do něhož by zasáhla třetí strana skrze politický akt, který neuspokojuje ani jednu, ani druhou stranu, se stává zamrzlým, spícím konfliktem. A takový může v budoucnu vypuknout s ještě větší intenzitou.

Upřímně řečeno, Ukrajina v současné době nemá potenciál, aby dokázala vytlačit ruské jednotky z celého území a toto území vojensky kontrolovat a bránit jej proti případné další ruské intervenci. Na druhé straně je to paradox – ruská armáda byla považována za jednu z nejlepších na světě, a také nemá potenciál, aby území, které dobyla, vojensky kontrolovala a vytvořila na něm nějakou civilní administrativní správu. Je to v tuto chvíli situace bez řešení.

Nedá se říci, že by Ukrajina, byť s maximální západní podporou, byla schopna provést intervenci do té míry, že by vytlačila ruské jednotky ze svého území. Může se to stát, ve válce je možné všechno, ale nebude to ani do léta tohoto roku, ani do konce tohoto roku a mám obavu, že to nebude ani do konce roku příštího. Bohužel by bylo potřeba daleko rozsáhlejší časové období, aby toho ukrajinská armáda mohla dosáhnout.

Na druhou stranu se Rusko zdá být ekonomicky i vojensky docela vyčerpané a může se stát cokoli.

Jsem přesvědčen, že tento typ konfliktu by více vyhovoval Ukrajině. Pokud by konflikt měl přetrvávat delší dobu, tak opotřebovávací válka, která by znamenala, že Ukrajina bude v defenzivě, Rusko se bude snažit o ofenzivní činnost, ale nebude se to dařit, by přivedla Rusko do situace, kdy dosáhne tzv. kulminačního bodu a zjistí, že jakákoli činnost nevede k požadovanému efektu.

Je to plýtvání penězi a mohlo by to dospět i k tomu, že se politické vedení země zhroutí. Naopak by to pro ukrajinské obránce mohlo znamenat pozitivní možnost, kdy mířenými útoky na infrastrukturu na okupovaném území budou oslabovat ruské jednotky a podvratnou činností budou oslabovat ruská vojska na území Ruské federace.

Za tohoto předpokladu je nutné počítat s tím, že západní svět bude Ukrajinu materiálně a finančně podporovat. Pro Evropu by to pochopitelně znamenalo vedle všech problémů, které má, i nutnost vyčleňovat finanční prostředky pro vedení tohoto typu operační činnosti. Otázkou je, jestli ekonomická síla jednotlivých zemí, ať už na evropském kontinentu, nebo v rámci euroatlantické zóny, by toto vydržela.

Jaderný potenciál, ať už na straně NATO a USA, nebo na straně Ruské federace, je používán jako prostředek strategického odstrašení. To právě udělal Vladimir Putin ve svém projevu. Pozastavení Nové dohody START není nic jiného než reakce na alianční strategii jaderného odstrašování. Uklidnil bych situaci. Neznamená to, že Putin se připravuje k jadernému útoku na Ukrajinu nebo na kteroukoli jinou zemi NATO. Chce tím prostě jenom říct: oplácím vám stejnou mincí.

Pokud by je ruská strana použila na Ukrajině, zbavuje se tím možnosti volného manévrování po území Ukrajiny, kde by došlo ke kontaminaci radiací, která by přetrvávala několik dlouhých desetiletí, ne-li staletí. Následně – co s takovým územím? Co s infrastrukturou na tomto území, když ji chci využít pro své politické a ekonomické záměry? Nedává to logiku, pokud se nevede válka vyhlazovací – a toto není válka vyhlazovací –, a pokud se nevede válka ideologií – a toto není válka ideologií.