Život a kariéra britského politika Borise Johnsona

Narodil se 19. června 1964 jako Alexander Boris de Pfeffel Johnson v New Yorku. Oba jeho rodiče pocházeli z Anglie, v té době ale žili v USA. Johnsonův otec Stanley tam nastoupil ke studiu ekonomie na Kolumbijské univerzitě.

Jméno de Pfeffel odkazuje na rodinné předky pocházející z Německa. Johnsonův pradědeček byl turecký novinář a ministr na sklonku existence Ottomanské říše.

Johnson vedle britského držel i americké občanství. Vzdal se jej v roce 2016 ve snaze demonstrovat svou loajalitu ke Spojenému království.

Klan Johnsonů je značně početný a mediálně známý. Sestra Rachel pracuje jako novinářka, bratr Leo se věnuje životnímu prostředí, další bratr Jo se stal politikem a s Borisem současně působil ve vládě.

Dva roky žil s rodiči v Bruselu, kde jeho otec pracoval pro Evropskou komisi. Boris se v epicentru diplomacie naučil plynně francouzsky, věnoval se také starořečtině a latině. Ve 13 letech získal stipendium na elitní chlapeckou internátní školu Eton. Od té chvíle začal více používat své prostřední jméno Boris.

Stal se členem ještě elitnější skupiny studentů zvané Pop. Říká se, že jeho pozdější spory s britským premiérem Davidem Cameronem měly vycházet i z toho, že Cameron se mezi tuto vybranou smetánku studentů nedostal.

Po dokončení studia strávil rok v Austrálii, kde vyučoval angličtinu a latinu. Následně díky stipendiu studoval na Oxfordské univerzitě, konkrétně obor věnující se filozofii a antické literatuře. Zařadil se do generace tamních studentů, z níž později vzešla řada vrcholných představitelů Konzervativní strany. Vedle Camerona zde v té době byl i Michael Gove či Jeremy Hunt.

Na škole byl zvolen tajemníkem a později prezidentem debatního spolku The Oxford Union Society. Během studia se seznámil s Allegrou Mostyn-Owenovou, oženil se s ní v roce 1987.

Coby eléva v novinách The Times ho vyhodili, když si při psaní o archeologickém nálezu vymyslel výrok a přiřkl jej historikovi Colinu Lucasovi, svému kmotrovi. Nastoupil do Daily Telegraphu. V letech 1989–1994 se vrátil do Bruselu, kde měl na starosti sledovat dění Evropské komise.

I tady ale při psaní zpravodajství popustil uzdu své fantazii. Trvrdil mimo jiné, že se chystá zákaz britských párků či oblíbených brambůrků s příchutí krevetových koktejlů. Tyto výmysly podněcovaly protiunijní náladu u konzervativních britských čtenářů a přispěly ke vzniku a podpoře Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP).

Během pobytu v Bruselu se mu rozpadlo manželství, definitivně jej ukončil rozvod v roce 1993. Johnson vstoupil do nového svazku o pouhých 12 dnů později. Vzal si svou přítelkyni Marinu Wheelerovou, měsíc po svatbě se jim narodilo první ze čtyř dětí.

Po návratu do Londýna začal pravidelně přispívat do novin politickými fejetony. Usiloval o kandidaturu do Evropského parlamentu, v němž dříve působil jeho otec. Nebyl však Konzervativní stranou nominován v žádném volebním obvodě, zaměřil se tak na sněmovnu. V roce 1997 drtivě prohrál s labouristou Martynem Jonesem v obvodu Clwyd South v severním Walesu.

Tři roky na to si ho magazín GQ najal, aby pro ně psal recenze automobilů. Editory ale rychle naštval množstvím pokut za špatné parkování. V týdeníku Spectator, kam přispíval také, ho ale k překvapení všech jmenovali šéfredaktorem.

I přesto, že sliboval, že zanechá snah vstoupit do politiky, kandidoval v roce 2001 do sněmovny znovu. Tentokrát v obvodě Henley v hrabství Oxfordshire, kde se konzervativci těšili stabilní podpoře a stávající poslanec mířil do důchodu. Někteří místní straníci kritizovali Johnsonovo chování a neznalost regionu, i přesto nakonec zvítězil. Své křeslo obhájil i o 4 roky později.

Šéfredaktorem týdeníku zůstal, byl kritizován za kumulaci příliš velkého počtu zaměstnání. Vedle vykonávání poslaneckého mandátu, při němž se účastnil méně než poloviny hlasování, také psal knihy. V té době vyšly jeho paměti Přátelé, voliči, krajané (Friends, Voters, Countrymen) a také politická satira Sedmdesát dva pannen (Seventy-Two Virgins).

Když vedla Spojené království centristická vláda labouristy Tonyho Blaira, jmenoval Johnsona lídr konzervativců David Cameron do stínového kabinetu jako ministra školství. Dál posiloval kult celebrity, moderoval dokument BBC věnující se vývoji Římské říše, téma zpracoval i knižně jako Sen o Římě (Dream of Rome).

V roce 2008 se stal starostou Londýna, porazil úřadujícího Kena Livingstonea z Labouristické strany.

Před volbami řekl, že si není jistý, jak ze starostovského platu udrží svůj životní styl. V té době šlo o příjem 140 tisíc liber ročně (dle průměrného kurzu za rok 2008 asi 4,4 milionu korun). Rozhodl se proto radši pokračovat v psaní sloupků, jeho příjmy tak dosahovaly 250 tisíc liber (téměř 7,9 milionu korun), což označil za drobné.

Dokončil plány svého předchůdce na vytvoření veřejné sítě půjčování kol na ulici. Těm se začalo říkat, a dodnes stále říká, Borisova kola (Boris Bikes). Ačkoliv byl projekt ztrátový, vynesl Johnsonovi popularitu navzdory kritice, že nezajistil, aby samotné silnice byly pro cyklisty bezpečnější.

V květnu 2012 funkci obhájil, opět porazil bývalého starostu Livingstonea. Na přelomu července a srpna tak dohlížel na průběh letních olympijských her, které Londýn hostil.

V roce 2015 Donald Trump prohlásil, že v Londýně jsou zóny vyhrazené pouze muslimům a v nichž se řídí život zákony šaría. Johnson jej za to vyplísnil a označil za nezpůsobilého být americkým prezidentem.

V květnu 2015 se opět stal poslancem Dolní komory. Zvítězil v obvodu Uxbridge and South Ruislip na západním okraji Velkého Londýna. V dalším roce již své křeslo starosty hlavního města neobhajoval.

Velmi aktivně se zapojil do kampaně za vystoupení Spojeného království z Evropské unie. Když se Britové takto v referendu rozhodli, vzdal se Cameron postu premiéra. O Johnsonovi se hovořilo jako o možném nástupci, ale voleb nového lídra Konzervativní strany se neúčastnil, bez protikandidáta zvítězila Theresa Mayová. Johnsona si k sobě vybrala jako ministra zahraničí.

Jako šéf britské diplomacie podporoval vstup Turecka do EU, i přesto, že kvůli tomu samému chtěl z EU odejít. Dopustil se také několika diplomatických přešlapů, které vešly do historie. Při návštěvě Myanmaru recitoval část imperiální básně Rudyarda Kiplinga z koloniálních dob, což přítomný britský velvyslanec označil za nevhodné.

Během vyjednávání o vztazích Spojeného království s Evropskou unií po dokončení brexitu kritizoval Mayovou za přilišnou spolupráci s EU. Prohlásil, že kdyby jednání vedl Donald Trump, šel by rovnou na věc a i přes chaos kolem něj by skutečně něčeho docílil.

V roce 2018 na post ministra zahraničí rezignoval a ponechal si jen poslanecký mandát, který o rok dříve obhájil v předčasných volbách (angl. snap election).

V květnu 2019 Theresa Mayová oznámila záměr odstoupil z funkce premiérky, jakmile Konzervativní strana zvolí nového lídra. Rozhodnutí podnítila zejména neúspěšná hlasování Dolní komory o schválení znění návrhu dohody o odchodu z Evropské unie. Boris Johnson následně ve stranické volbě zvítězil.

24. července 2019 jej královna Alžběta II. pověřila vedením vlády. Stal se prvním britským premiérem, který se nenarodil v Spojeném království ani na některém z Brity ovládaných území.

I přes počáteční obavy, že Britové pod Johnsonovým vedením odejdou z Unie bez dohody, nakonec s Bruselem vyjednal kompromis.

V prosinci 2019 vyhlásil předčasné volby, ve kterých Konzervativní strana přesvěčivě zvítězila. Polepšila si ze 317 poslanců na 365 (z 650), dosáhl tak výrazné většiny v dolní komoře Parlamentu a byl schopen dovést svou preferovanou vizi brexitu do cíle.

V projevu národu 31. ledna 2020, kdy Spojené království formálně vystoupilo z EU, řekl: „Toto je okamžik, kdy se rozednívá, opona se zvedá a odhaluje nové dějství našeho velkého národního dramatu.”

Během pandemie covid-19 čelil kritice za pomalé přijímání bezpečnostních opatření a vysokou úmrtnost v zemi. Začátkem dubna 2020 se koronavirem nakazil a několik dní byl ve vážném stavu na jednotce intenznivní péče.

V květnu 2020 vyšlo najevo, že se jeho hlavní poradce Dominic Cummings, který se podílel na tvorbě restrikcí, vydal během lockdownu na výlet za svými rodiči, ačkoliv vykazoval příznaky nakažení koronavirem. Navzdory silnému tlaku na jeho propuštění jej Johnson ve funkci ponechal.

Později se Johnson omlouval veřejnosti a vyjádřil značnou lítost, když Spojené království jako první v Evropě zaznamenalo přes 100 tisíc úmrtí souvisejících s koronavirem.

Johnson je známý svým často „rozevlátým“ účesem, který si údajně rozcuchává schválně, než jej začnou snímat televizní kamery. Svým vzhledem i svými názory byl přirovnáván k americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Snaha o komické vystupování jej také může více přibližovat běžným voličům, ačkoliv během studia navazoval kontakty zejména mezi elitou z řad vyšších společenských vrstev.

Kriticky se vyjadřoval k dánskému zákonu, který zakazoval nošení burky a nikábu na veřejnosti. Ženy by měly podle něj mít volnost výběru, co budou nosit, ačkoliv tato náboženská povinnost zakrývání se mu připadá jako forma útisku. Prohlásil, že je šílené nutit ženy vypadat jako „poštovní schránky”. Za své výroky čelil kritice, ale pro satirickou podobu svého vystupování šetření neodhalilo žádné Johnsonovo pochybení.

Neváhal se ale pustit i sám do sebe: „Pod mou pečlivě udržovanou fasádou užvaněného šaška se neskrývá nic jiného než užvaněný šašek.“

Boris Johnson dlouho tajil, kolik má dětí, v září 2021 nakonec prozradil, že šest.

Během svého druhého manželství (s Marinou Wheelerovou) měl románek, po němž otěhotněla jeho kolegyně z redakce listu The Spectator. Rozhodla se pro potrat. V roce 2009 se Johnsonovi narodila nevlastní dcera.

V roce 2018 oznámil s Wheelerovou odloučení po 25 letech manželství, rozvedli se o dva roky později. To už byl Johnson zasnoubený s Carrie Symondsovou, s níž se mu v dubnu 2020 narodil jeho šestý známý potomek – syn Wilfred Lawrie Nicholas. V květnu 2021 se pár vzal. Carrie Johnsonová v červenci 2021 oznámila, že na začátku roku potratila a s manželem očekávají na konci roku narození dalšího dítěte. Jejich dcera přišla na svět v prosinci.