Závislost Gruzie na Rusku je bezpečnostní riziko, upozorňuje náměstek Kurfürst

Minulý rok po začátku invaze a hlavně po vyhlášení ruské mobilizace uprchlo do Gruzie velké množství lidí. Vnímáte tuto skutečnost jako bezpečnostní riziko?

Gruzie se hlavně po vyhlášení mobilizace pro Rusy ocitla v pozici bezpečné a dostupné země. S tím samozřejmě souvisí i ekonomická situace. Hospodářský růst v Gruzii v minulém roce byl okolo 10 procent, nikdo samozřejmě nespočítal, jak to souvisí s přílivem Rusů a ruských firem, ale nabízí se, že to je jedna z možných příčin.

My za Českou republiku přejeme každé zemi ekonomický růst, ekonomická prosperita je pro Gruzii jenom dobře. Pokud by tento růst byl podmíněn zvýšenou závislostí gruzínské ekonomiky na ruské, tak to určité riziko jednoznačně je.

Jaká je atmosféra mezi lidmi? Sílí mezi Rusy a Gruzíny napětí?

V gruzínské společnosti je obecně vysoký stupeň vnitropolitické polarizace, která se odvíjí od polarizace politické scény. Zvyšující se přítomnost ruské populace do toho vnáší nový prvek. Ale nemyslím, že by situace byla na okraji nějakého dramatického zvratu. Jak jsem řekl, je to nový prvek. Rusové, kteří z ruské strany do Gruzie uprchli, většinou nejsou fanoušky války. Ke zřetelnému a častému střetu s proputinovskými silami tak nedochází.

Nakolik se Rusko v Gruzii prosazuje a nakolik ovlivňuje tamní politiku, zejména vládnoucí stranu Gruzínský sen?

Gruzie vnímá velmi jednotně negativně ruskou agresi z roku 2008. Nejen to, že k ní došlo, ale také to, že Ruská federace následně dislokovala své jednotky ve dvou gruzínských regionech – Abcházii a Jižní Osetii. Zároveň potom, co tyto dva regiony vyhlásily nezávislost, uznala je (Ruská federace – pozn. red.) jako samostatné státy. Z tohoto pohledu v Gruzii není žádná rozumná politická síla, která by tohle schvalovala.

Všechny politické strany včetně Gruzínského snu hovoří o integraci Gruzie do EU a NATO jako o svém hlavním politickém cíli. Současně jde v zemi vidět obrovská polarizace vnitropolitické scény a z pozice vládnoucí strany slýcháváme občas vyjádření, která vedou k zamyšlení a dohadům, jak moc vážně tato strana svoje evropské a euroatlantické aspirace myslí.

Gruzie dostala minulý rok 12 podmínek, které musí splnit, aby se dostala do EU…

Toto bych poupravil, Gruzie získala vloni v červnu ujištění, že má evropskou perspektivu a po splnění těchto dvanácti kroků získá nejprve status kandidátské země, což bude prvním krokem na opravdu velmi dlouhé cestě ke členství.

Daří se Gruzii tyto podmínky plnit? Je nálada mezi lidmi vůbec prounijní?

Předně chci říci, že česká vláda dlouhodobě podporovala evropskou perspektivu pro Gruzii a byli jsme moc rádi, že EU změnila pozici a postavila se vstřícně k evropským aspiracím. Gruzie patří do Evropy a gruzínská společnost je konsistentně prounijní.

Co se týče podmínek, lze na jedné straně pozorovat legislativní aktivitu, současně jsou tam otazníky, jestli to gruzínská vláda myslí vážně. Není to totiž jen o existenci zákonů, ale také o jejich implementaci. O tom, že ty zákony budou mít určitou kvalitu a budou splňovat standardy, které odpovídají doporučení Benátské komise nebo EU, tak aby bylo jasné, že stát se posouvá směrem k dobrému vládnutí a demokracii.

V tomhle smyslu existují určité pochybnosti o tom, že Gruzie je schopná rychle tyto podmínky splnit. Některé z podmínek souvisí právě s polarizací politické scény, která se nesnižuje, naopak se spíš v některých aspektech prohlubuje.

Pokud by Rusko ve své válce s Ukrajinou prohrálo a selhalo by, dá se očekávat, že by se Gruzie znovu intenzivněji pokusila obnovit svou územní celistvost a získat území Abcházie a Jižní Osetie?

Gruzie se snaží obnovit svoji celistvost, to je dlouhodobé stanovisko gruzínské vlády. Celé mezinárodní společenství kromě čtyř nebo pěti států stojí za územní integritou země. Není proto divu, že Gruzie má například ministerstvo pro reintegraci a snaží se obnovit svoji suverenitu, která jí náleží.

V roce 2010 vydala země jednostranné prohlášení, že vůči svým dvěma teritoriím nepoužije vojenskou sílu, a dožadovala se, aby Ruská federace v tomto kroku gruzínskou vládu následovala. Rusové na to odpověděli, že nejsou stranou konfliktu a Gruzíni mají tento krok chtít po abchazské a jihoosetinské vládě, jenomže Gruzie to po nich chtít nemůže, protože to jsou její územní celky. To je patová situace.

Těžko předpovídat. Možných scénářů je celá řada. Myslím si, že v Gruzii panuje v tuto chvíli opatrnost, snaha o konstruktivní řešení situace v mírovém dialogu.

Ukrajina spolu s Gruzií dostala v roce 2008 příslib členství v NATO. Rusko uvádí jako jeden ze svých důvodů pro invazi právě tento příslib. Je to reálné a aktuální i pro Gruzii?

Zaprvé, tato ruská argumentace je hloupá a neopodstatněná. Pokud jsme v roce 2008 vydali prohlášení, že obě země budou moct jednoho dne vstoupit do NATO, očekával bych, že Rusko bude reagovat vzápětí. A ne v roce 2022 válkou, kterou zdůvodňuje čtrnáct let starým rozhodnutím. Navíc, obě země (Ukrajina i Gruzie – pozn. red.) jsou suverénními státy a mohou si podle Charty OSN zajistit svoji bezpečnost podle toho, jak považují za vhodné.

Prohlášení z Bukurešťského summitu z roku 2008 neobsahuje žádné časové rámce. Když se podíváme na to, co se od té doby do dnešní doby stalo, není to nic zásadního. Přitom než Ukrajina nebo Gruzie budou moci vstoupit do NATO, projdou nejspíše přípravou, kterou jim poskytne Akční plán pro členství – Membership Action plan (MAP). Od roku 2008 nebyla ani jedna z obou zemí do tohoto programu zahrnuta – ač to Česko podporovalo.

Rusko i přesto podniklo proti Ukrajině brutální agresi v momentě, kdy nejenže nebyla na pokraji vstupu, ale ani se v této souvislosti neposunula. A pro Gruzii platí totéž. Do vztahů s NATO investovala hodně, zúčastnila se řady mezinárodních misí, což je z pohledu spojenců vysoce oceňováno.