Zamilovala se do Poláka a šla do koncentráku. Vztah s neárijcem se v Třetí říší trestal

Stačilo málo. Poslouchali jazz, zamilovali se do neárijce, byli homosexuálové. V těchto táborech skončili i děti rodičů, kteří byli popraveni nebo se ocitli v koncentračním táboře. Ačkoliv v těchto táborech umíraly tisíce mladých lidí, po válce nebyl nikdo potrestán a ti, kdo přežili, se nikdy nedočkali žádného odškodnění.

Jednou z dívek, která se dostala do pekla koncentračního tábora pro mladistvé, byla Erna Brehmová z města Calw uprostřed spolkové země Bádensko-Württembersko. Bylo jí 17 let, pracovala v pekařství. Zamilovala do mladíka, který pocházel z Polska a v Německu byl na nucených pracích. Majitel pekařství Erně zakázal styky s mladíkem, ale dívka neposlechla a s chlapcem se stále scházela. Pekař tedy oznámil její vztah na úřadech.

Ve Třetí říši byl styk s dělníky z nucených prací přísně zakázán, stejně jako se židy a dalšími neárijci. Erna byla nejprve veřejně dehonestována, na náměstí jí jako „polské děvce“ ostříhali vlasy. Soud ve Stuttgartu ji poslal za „sexuální styky s cizincem“ na osm měsíců do vězení.

Po odpykání trestu nebyla propuštěna. Se souhlasem úřadu pro mládež, bez soudního rozhodnutí skončila v táboře pro dívky Uckermark na sever od Berlína. Administrativně byl veden jako pobočka ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Na svobodu se dostala až s koncem války.

Tábor fungoval od roku 1942 do ledna 1945. Byly v něm uvězněny dívky a mladé ženy ve věku 16 až 21 let, které se prohřešily proti pravidlům a normám Třetí říše. Prošla jím asi tisícovka mladých žen.

Dívčí tábor nebyl první, který byl vybudován pro mladistvé. Od roku 1940 fungoval tábor pro chlapce ve věku 13 až 22 let v Moringenu v Dolním Sasku. Bylo v něm vězněno kolem 1400 lidí, z nichž mnozí zemřeli kvůli bídným podmínkám. Tábor byl zřízen uprostřed města, každý obyvatel městečka věděl, co se za jeho zdmi děje, píše Focus. Později byly zřízeny ještě jeho dvě pobočky, a to v Berlíně-Weißensee a Volpriehausenu.

Největší tábor byl ale vybudován v prosinci 1942 v okupovaném Polsku ve městě Lodž, který nacisté přejmenovali na Litzmannstadt. Byly v něm uvězněny polské dívky a také chlapci. Byl to největší koncentrační tábor pro nezletilé. Přesný počet vězněných není znám, historici odhadují, že zde bylo kolem 20 tisíc lidí. Tisíce jich nepřežily útrapy věznění. Židé v tomto táboře nebyli. Ti byli buď v ghettech, nebo odesláni do táborů jako například Osvětim.

Podmínky v táborech byly plné násilí, přísných trestů a tvrdé práce. Děti a mladiství pracovali sedm dní v týdnu 10 až 12 hodin denně. Spalo se v místnostech po stovce lidí, neexistovala žádná zdravotní péče.

Na denním pořádku bylo šikanování. Dlouhé hodiny stály vězněné děti za každého počasí na seřadišti. Za sebemenší prohřešek přišel trest v podobě bití nebo samotky. „Po večerce přišel blokový kápo a do dvou hodin do rána prohledával věci, trestal a dělal vše, abychom nemohli spát,“ popisoval Erwin Rehn, který přežil věznění v Mohringenu. Dostal se do tábora, když mu bylo 16 let.

Erna Brehmová se sice dočkala konce války, ale věznění se podepsalo na jejím zdravotním stavu. Zemřela v roce 1951 v pouhých 27 letech. Osud jejího polského přítele není znám.