Za válku mohou i běžní Rusové, říká ukrajinská novinářka, která píše ve sklepě baru

V únoru nebyl v obchodech k dostání ani chléb, pak jsme se radovali z první otevřené kavárny a v současné době je situace klidnější. Žijeme ale s neustálým pocitem úzkosti, že ještě nic neskončilo. Když se zdá, že se život v Kyjevě uklidnil, rozezní se sirény a přes nějaký okrsek města přeletí několik raket jako připomínka, že válka ještě neskončila.

V předvečer války jsme si pronajali krásné nové prostory, ale nebylo bezpečné v nich pracovat. Někteří kolegové se ukryli v jednom z místních barů, kde je nechali pracovat v suterénu. Zřídili jsme si redakci dočasně tam. Někteří kolegové na začátku války pomáhali připravovat jídlo pro naše vojáky. Kdo nepracuje ve sklepě, dělá z domova.

Spustili jsme podcasty, studio vzniklo ve stejném suterénu. Publikovali jsme hodně textů s příběhy lidí, kteří utekli z Mariupolu či jiných měst na Donbasu.

Nedávno jsme s Denisovovou vedli rozhovor, kde jsme se na tento problém zaměřovali. Ona poskytla šokující informace, ale nedodala prokurátorovi žádný důkaz. Chtěla poukázat na zvěrstva, kterých se Rusové dopouštějí, ale zároveň je tady otázka určitého respektu k obětem těchto činů, stejně jako k jejich ochotě o válečných zločinech mluvit. Postup ověřování informací jinak válka příliš nezměnila.

Já osobně ho nepociťuji, ale jakákoli taková zpráva nás samozřejmě zasáhne, protože ti lidé mohli žít klidný spořádaný život, ale místo toho skončili ve válce. My jsme s manželem například odmítli jít do krytu, i když nás okolí přesvědčovalo o tom, že to je špatné rozhodnutí. Došla jsem ale k závěru, že na válku se není možné připravit. Žádný region na Ukrajině není zcela bezpečný. Buď vás zabijí, nebo ne.

Žádný pesimismus si ani nemůžeme dovolit. Nemáme jinou možnost než tuhle válku vyhrát. Hovořili jsme s občany i členy vlády. Zdá se mi, že mezi Ukrajinci panuje hodně vytrvalosti, a navíc mají schopnost spojit se a utvořit si pevný názor na společného nepřítele. Tím je teď Rusko.

I když se situace na frontě změnila, naše víra ve vítězství neslábne. Musíte pochopit, že ve svém poměrně krátké historii jsme si prošli mnoha převraty. Dvě revoluce v letech 2004 a 2014, anexe Krymu a teď plnohodnotná válka na Donbasu. Jako země jsme vždy přežili a vyvíjeli se. Ráda bych viděla, aby partneři a spojenci věřili v Ukrajinu stejně, jako v ní věří Ukrajinci. Urazilo mě, když jsem v médiích četla zprávy tajných služeb o tom, že Ukrajina brzy padne. To je absolutní nepochopení schopností a odhodlání ukrajinského lidu. Jednu věc víme jistě – Ruska se nesmíme bát, to je základ k jeho porážce.

Cena války je už teď vysoká. Den co den se mé sociální sítě mění v nekrology, protože mí přátelé nebo jejich známí umírají či jsou zranění. Další zase museli opustit své domy a začít od nuly někde v zahraničí, to je velká bolest pro každého. Když mluvíme o území, máme na mysli především lidi, kteří tam zůstali a kterým byl sebrán jejich každodenní život. Ukrajina nikdy nebude handlovat se svým územím.

Povím vám osobní zkušenost. Během prvních týdnů války jsem se jako mnoho dalších Ukrajinců snažila Rusy v různých diskusích přesvědčovat. Doufali jsme, že třeba donutíme Rusy masivně protestovat v ulicích za konec války, což se nestalo. Měla jsem v Rusku kolegy novináře, kteří na Ukrajině pracovali, když u nás v roce 2014 probíhala revoluce. Ptali se mě, proč ji potřebujeme. Ti stejní lidé teď ohledně války mlčí. Ani se mě neptali, jak se cítím. Jsem proto přesvědčená, že i běžní Rusové jsou za válku částečně zodpovědní. Oni válku podpořili mlčením, smířlivostí či názorem „co já jako jedinec zmůžu?“.

Politici, kteří hovoří o tom, že jsou ve válce s Putinem, a ne Rusy, podle mě nemají pravdu. Odkud by jinak pramenila podpora Putina? Současné ani příští generaci Rusů navíc nedokážu uvěřit jejich lítost. Pro ně válka na Ukrajině znamená pouze částečné problémy ohledně osobního komfortu. Nebudou třeba moci platit kartou nebo jezdit do nějakého resortu. To všechno je jenom dočasný diskomfort.

To máte pravdu, já tyto lidi nazývám povaleči. Učinili nějakou snahu, aby zjistili, co se děje? Nejsem nakloněna oddělování obyčejných Rusů od Putina. Bez jejich podpory by válku nerozpoutal. Jak jednou řekl ruský spisovatel Sergej Dovlatov: „Od rána do večera proklínáme soudruha Stalina. Nepochybně je za co. Ale já mám ještě jednu otázku: kdo napsal ty čtyři miliony udání? Napsali je prostí sovětští lidé.“

Převládá vděk za pomoc západních partnerů. Dodávka zbraní jen musí být rychlejší a naši partneři by také neměli mít pochybnosti o našem vítězství. Rusko nehraje podle pravidel a není možné s ním vyjednávat. Tohle Západ musí pochopit. Musíme se chovat rozhodněji, protože za každým nerozhodným jednáním stojí život Ukrajinců. Nemluvím jen o vojácích, ale také o civilistech. Rusku už se doteď odpustilo mnohé – anexe Krymu, agrese na Donbasu, ale také v dalších státech, jako Moldávie nebo Gruzie. Rusko rozumí jen pozici síly.

Už jste to umínil, Ukrajinci vidí rozpor mezi státy EU. Jsou tu aktivnější země, jako Polsko, Česko či státy Pobaltí, které jsou si dobře vědomy všech hrozeb a rizik. Pak jsou tady méně aktivní země, jako Německo či Francie, které věří v diplomatický proces. Úspěch na diplomatické rovině je ale spojen s úspěchem na frontě. A úspěchu na frontě může být dosaženo pouze v jednotném postoji, rychlé dodávce zbraní a výcviku našich vojáků.