Z východu na západ Turecka po stopách migrantů

Podle tureckých úřadů je přes 80 procent migrantů a uprchlíků zachycených na východní hranici s Íránem, obzvláště ve Vanské provincii, z Afghánistánu. Tamní pohraničníci jich zadrželi už skoro jedenáct tisíc. Utečenci se pokusili přejít 584 km dlouhou hranici dělící Turecko od Íránu.

Tam začíná jejich cesta rovnající se naší výpravě za dovolenou k teplým unijním mořím. Můžeme si ji představit jako vzdálenost do severních letovisek Itálie a Chorvatska a zpět, případně do Řecka k moři Egejskému nebo do Bulharska do resortů u Černého moře.

Už při příletu do Vanu, hlavního města příhraniční provincie hojně využívané pašeráky lidí a migranty, je zřejmé, proč se tudy vydávají. Východ Turecka mezi Vanem a hranicí s Íránem vypadá z pohledu Středoevropana naprosto fantaskně. Vlastně z pohledu jakéhokoliv Evropana.

Samotný Van leží ve výšce 1750 metrů nad mořem, hranice je ve výšce kolem 2000 metrů. U Vanu je také třetí největší jezero světa, krásná, modrá, slunečná plocha, lemovaná dalšími a dalšími horami.

Charakteristické je vedro v teplejší části roku, sníh a mráz v zimě. Když jsem v polovině října na místo dorazil, bylo překvapivých 28 stupňů. Místní mě ujistili, že za branami je zima, kdy bude alespoň metr a půl sněhu, může být i minus čtyřicet. V těchto podmínkách se snaží projít migranti, kteří se pohybují v naprosto vyprahlé polopoušti. Málokdy je vidět pár stromů, trs trávy, všude písek. Střední Asie jako vyšitá. Samotný Van leží ještě sto kilometrů od hranice s Íránem.

Nachází se tam ovšem detenční a deportační centrum, kam putují všichni zadržení při pokusu přejít hranici. Při příjezdu na místo mi už při prvním pohledu bylo jasné, že nejedu do zábavního parku. Vysoké ploty se strážními věžemi, ostnaté dráty, přísný bezpečnostní režim, aby se nikdo bez povolení nedostal ani ven, ani dovnitř.

Venkovní dojem věznice poněkud zlehčuje samotný vchod do budovy a její zařízení uvnitř. Zařízení je strohé, ale nic se neodlupuje, žádné bití, násilí nebo neprávo jsem neviděl. Spíš bych ho přirovnal k internátní škole, ze které se nesmí ven.

Na místě jsem viděl učebnu jazyků a knihovnu, telefony pro migranty na základě karty, kterou jim turecká vláda zdarma dá, místnost pro výtvarnou výchovu, sport, kadeřnictví a hernu pro děti. Všichni mají právo chodit na čerstvý vzduch. V detenčním středisku budou do své deportace nebo vyřízení azylové žádosti s tím, že Afghánci se momentálně nedeportují.

Přibližně po hodině se objevili nově zadržení, skupina, v níž převažovali muži, byly tam ale i ženy a děti, politováníhodné bytosti evidentně dlouho na cestě. Turecké úřady mi s nimi dovolily mluvit. Část přiznávala ekonomické důvody migrace, menšina zmínila důvody politického útlaku Tálibánu, hlavně přítomné ženy. Všichni z Afghánistánu.

Z Vanu jsem se vypravil dále k hranici, zastavil jsem se po cestě ve městě Çaldıran. Ten už je jen dvacet kilometrů od hranice s Íránem. Symbolická je krásná brána při vjezdu, symbolicky průchozí obousměrně, ale jen pro některé. Přibývá kontrolních stanovišť, vojenských vozidel, zbraní.

Místní úřady mi řekly, že migranti a uprchlíci chodí neustále, běžní občané je často nahlašují, největší problém je ale s pašeráky. Starosta je milý, sdílný a poskytne mi doprovod k hranici, k nové zdi proti migrantům. Ta už je ve vojenské zóně, kam se jen tak nesmí.

Nehostinné, ale zároveň magické a majestátní hory šplhají do dvou tisíc metrů nad mořem. Tam stojí zeď, kterou Turecko zbudovalo letos. Je o deset stupňů méně, odpolední slunce svítí jen symbolicky, vzduch řídne, na druhé straně Írán, kolem mě, dopředu i dozadu panelové prefabrikáty. Na kopcích kontrolní věže, na té nejbližší se skvěje kamera umožňující hledání lidí podle tepla. Je prý z unijních peněz, což je také podle tureckých politiků nejlepší způsob, jak může Evropská unie na východě pomoci hlídat.

Čas jít, nechat samopaly a vojenská vozidla za sebou, přichází další perimetr. Vojenská vozidla vybavená termokamerami, kontrolní stanoviště, přijíždějí dvě dodávky s tmavými skly, vezou právě zachycené migranty a uprchlíky do detenčního centra o necelých sto kilometrů dál. Já se později vracím do města, do Vanu, přes spoustu policejních kontrol, po dobrodružství se zabaveným a vráceným pasem odlétám na západ, na hranice Turecka s Evropskou unií.

Migranti a uprchlíci se zkoušejí do Unie dostat přes moře nebo po zemi. Mořskou trasu zkouším naproti řeckému ostrovu Lesbos, kam za uprchlíky přijel nejen papež z Říma. V okolí Ayvalıku, na ostrově Cunda, se naloďuji na strážní člun turecké pobřežní stráže. Vzdálenost mezi tureckým a řeckým pobřežím je přibližně 16 km.

Moře je rozbouřené tak, že po konci noční hlídky jsem rád, že v České republice nemáme moře. V takovém počasí ovšem bárky pašeráků, migrantů a uprchlíků plují málokdy, neviděl jsem ani je, ani nelegální zatlačování z unijních vod zpátky do Turecka.

Turecká strana mě ale ujišťuje, že jich jsou desítky. Já jsem viděl jen profesionální práci tureckých pohraničníků, různé radary, hlídku jako takovou. Loď je malá, ale v porovnání s čluny migrantskými stabilní obr, cesta do Unie musí trvat věčnost a je více než nebezpečná. Přemítám, v jakém stavu a rozpoložení mysli bych musel být, abych ji risknul.

Opouštím místo, kde se kolem sebe obrazně třou lodě Frontexu, řecké pobřežní stráže a turecké, a vydávám se ke slibnější hranici pozemní.

Ve slavném, krásném a starobylém městě Edirne, které v dobách starověkých neslo jméno císaře Hadriána, mě čeká milá pohostinnost, jaké se mi dostalo i na východě, ve Vanu. Kromě toho také hranice, kde se stýká Turecko s Řeckem a Bulharskem. Po cestě do detenčního centra vzpomínám na své zážitky z února a dubna 2020, kdy jsem byl na druhé straně v době krize. Tehdy se Turecko rozhodlo přestat zadržovat migranty a uprchlíky.

Místní mě ujišťují, že se neustále běženci snaží dostat přes hranici, zkoušejí to do Bulharska i Řecka. Samotné detenční centrum, kde jsou běženci v karanténě kvůli covidu-19, působí méně stroze než na východě. Vchod za bránou lemují krásné květiny, vevnitř opět nic, co by naznačovalo týrání nebo jakékoliv špatné či nehumánní chování.

Ptám se, zdali někdo ze zadržených tvrdí, že byl násilně vrácen z Unie. Je jich tam hned několik, zaujme mě vpravdě tragický příběh jednoho mladého muže, spíše chlapce.

Nepokrytě přiznává, že z Afghánistánu odešel z ekonomických důvodů před více než rokem, pracoval v Turecku i Íránu, část peněz posílal rozsáhlé rodině, protože v Afghánistánu není práce. Zbytek šetřil na pašeráky, aby mu pomohli do Evropské unie. Zkusil to po moři, bárku prý ale zastavili pohraničníci, zdali řečtí nebo Frontex, neví.

Vzali jim vše a na laně je odtáhli zpět. Zkusil to tedy po zemi, ale už neměl na pašeráky, šel s kamarády. Na druhé straně, v Řecku, celou skupinu podle jeho slov chytili. Část putovníků utekla a zmizela, on při útěku spadl, ztratil vědomí, probudil se zkrvavený, putoval do záchytného tábora a pak s dalšími lidmi je zahnali zpátky do Turecka. Ukazuje mi modřiny na rukou, říká, že jsou od pádu, tudíž neví, jak přišel k ostatním ranám, ale ví, že na unijní straně.

Na dotaz, zdali by šel zase, říká, že ne, rozhodně ne bez pašeráků, opravuje se se slovy, že to je příliš nebezpečné. Jakmile ho pustí, chce se vrátit k pololegální práci.

Jdu se podívat k hranici, na pomezí Turecka, Řecka a Bulharska, a přemítám, jaké jsem měl štěstí narodit se v zemi bohaté a stabilní.

Za patnáct dní jsem neviděl ani nelegální návraty Unie a Řecka, ani snahu Turků migranty a uprchlíky do Unie posílat. Zřejmé ale je, že aniž by se kdokoliv snažil tomu pomáhat, nelegální migrace bude pokračovat a Turecko i Unie musí spolupracovat. Na mysl mi také vyskakují slova tureckých úřadů v Edirne, včetně šéfa detenčního centra, že je pozdě řešit migraci na hranicích, je ji třeba řešit dříve.

Třeba zlepšováním života v místě, odkud migranty a uprchlíky nežene jen útlak všeho druhu, ale hlavně chudoba. Tu běženci, se kterými jsem mluvil, zmiňovali nejčastěji. Na složité problematice se mohou dělat kariéry, hledat aféry, senzace, ale v konečném důsledku je to jen celé smutné. To se mi honí hlavou při návratu do naší relativně bohaté a klidné země.