Weiss: Slovensko, promrhaný kapitál důvěry

Už před volbami, kdy bylo jasné, že se Směr – sociální demokracie po řadě chyb a neúspěchů ocitne v opozici, jsem vyjádřil pochybnosti, zda strany, které se chystají vytvořit vládní koalici, budou schopny řídit zemi standardně, profesionálně a soudržně.

K převzetí moci se chystaly antipolitické strany politických podnikatelů založené pouze na přesvědčivém politickém marketingu vůdce, bez členské základny, bez regionálních struktur, bez jasné politické orientace.

Určitou výjimkou byla strana Svoboda a solidarita (SaS) Roberta Sulíka. Jednak měla zkušenosti s vládnutím z krátkého období vlády premiérky Ivety Radičové, jednak alespoň nějak splňovala kritéria standardní politické strany.

Ty, které se chystaly převzít moc, byly navíc názorově a programově různorodé. Jediným pojítkem byla opozice vůči Robertu Ficovi a Směru-SD, která se prezentovala manichejsky – jako boj dobra se zlem.

Volby však přinesly politické zemětřesení nejen v podobě porážky Směru-SD a pádu jeho koaličních partnerů. Progresivní Slovensko, z něhož vzešla Zuzana Čaputová a které mělo být spolu se stranou Za lidi exprezidenta Andreje Kisky hegemonem změny, se do parlamentu nedostalo. Kiskovi lidé prošli jen s odřenýma ušima.

Nejvýznamnějším představitelem antipolitiky a populismu je Igor Matovič. Když jeho strana nestrana porazila Směr, stal se hrdinou i pro ty, kteří jeho přístup k politice těžko snášeli.

Nový premiér, unesený vítězstvím, euforicky sliboval občanům, že jeho vláda bude nejlepší v historii Slovenské republiky.

Své premiérství však zahájil tím, že při nástupu do funkce ostentativně nepodal svému předchůdci Peteru Pellegrinimu ruku, odmítl jakoukoli spolupráci s opozicí při řešení pandemie a politikům Směru opakovaně vzkázal, aby byli zticha, dokud si pro ně nepřijde Národní kriminální agentura NAKA.

Není možné rozebrat všechny odborné a politické kiksy, skandály, porušování právního státu a ústavy a projevy agresivní komunikace s občany, které provázely Matovičovu vládu.

Stačí říct, že patetické řeči o boji proti mafii nedokázaly kompenzovat nárůst sociálních obav a strachu občanů z budoucnosti a jejich zkušeností s chaotickým fungováním státu. Vládnutí provázely neustálé spory a obviňování mezi koaličními partnery, neprofesionalita a nezodpovědnost při nakládání s mocí a při správě země.

Výsledkem byla výměna premiéra letos 1. dubna, kdy Matoviče vystřídal Eduard Heger.

Pokud dnes někteří představitelé vládní koalice varují před „návratem mafie“, aby si udrželi zbytky důvěry ve společnosti, a vlastně křičí „Směr před branami!“, je to jen důsledek jejich vlastních, tenisovou hantýrkou řečeno, nevynucených chyb, nedostatečného vzdělání klíčových představitelů, nedostatku zkušeností s vládnutím, slabých stran bez kvalifikované vnitrostranické diskuse a spousty náhodných lidí v parlamentu.

Koneckonců, když vládní koalice začínala, Směr-SD byl v hluboké krizi. To vyvrcholilo odštěpením skupiny kolem Petera Pellegriniho a založením nové strany Hlas-SD. Sám Fico přiznal, že jeho strana je na pokraji klinické smrti.

O nekvalitě vládnutí svědčí i to, že poslední průzkum Focusu, který již částečně zachytil skandál s odposlechy, přinesl nárůst preferencí jak Hlasu-SD (19,3 procenta), tak Směru-SD (15,5 procenta), zatímco Matovičovo hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽ aNO) má 8,4 procenta.

Autor je bývalý slovenský politik a diplomat.