Článek
"Zaznamenal jsem novou a nezvyklou hvězdu, která svítila víc než ostatní a zářila téměř přímo nad mou hlavou," napsal v listopadu roku 1572 Tycho Brahe a zaznamenal přesnou pozici hvězdy. Objekt nazval stella nova, neboli nová hvězda.
To, co viděl, ale bylo zhroucení staré hvězdy, tedy jev dnes nazývaný supernova. Od časů dánského astronoma tato supernova značně vyhasla, a přesto se astronomickým archeologům podařilo zachytit část světla ze začátku exploze.
"Využili jsme mezihvězdný prach jako jakési zrcadlo," řekl astronom Oliver Krause.
Při explozi hvězdy se do všech stran uvolní světlo a Brahe i jeho současníci spatřili to, které směřovalo k naší planetě. Světlo šířené jinými směry se často odrazí od mezihvězdného prachu. Tyto prachové mraky vzdálené stovky světelných let od původní supernovy pak vytvoří jakousi ozvěnu, již lze spatřit na Zemi ještě dnes.
Portrét Tycha Brahefoto: Profimedia
Astronomové do minulosti tímto způsobem nahlédli už víckrát, supernova z časů císaře Rudolfa II. je ale zatím nejstarší úlovek. "Když jsme se podívali na naši obrazovku a spatřili spektrum Brahovy supernovy, bylo to velmi vzrušující," řekl Krause, který s kolegy použil dalekohled na Mauna Kena na Havaji.
Z Brahova měření vyplynulo, že nová hvězda byla daleko za Měsícem, což bylo v jeho době nemyslitelné, protože tehdy se věřilo, že v té vzdálenosti jsou nebeské objekty konstantní. "Supernova z roku 1572 byla milníkem dějin vědy. Lidé se museli vzdát názoru o neměnnosti nebeských objektů," řekl Krause.