V německých volbách se čeká triumf CDU, AfD těží z nespokojených

V posledním průzkumu pro televizi ZDF podpořilo CDU/CSU 36 procent dotazovaných, SPD by volilo 21,5 procenta oslovených. Třetí příčku ve voličské přízni obsadila AfD s 11 procenty. Do Spolkového sněmu by se ještě dostali liberálové z FDP (10 procent), Levice (8,5 procenta) a Zelení (osm procent).

Kdyby se volil přímo kancléř, pro Angelu Merkelovou vyslovilo 48 procent, pro jejího sociálně demokratického soupeře Schulze 22 procent a 30 procent by nevolilo ani jednoho. Na otázku, která strana předvedla nejlepší kampaň, 26 procent sdělilo, že CDU/CSU, 12 procent, že SPD, a osm procent, že FDP. Kampaň Levice ocenila čtyři procenta, AfD a Zelených dvě procenta, 42 % sdělilo, že se jim nelíbila snaha žádné strany.

Angela Merkelová o triumfu svém i svého konzervativního bloku CDU/CSU v neděli u uren ani v nejmenším nepochybovala. Pokoušela se to skrývat, protože ví, jak ošidné bývá vžít se role někoho, kdo má výhru v kapse. Někdy se jí to však nezdařilo. Na pravidelné letní tiskové konferenci po návratu z dovolené na sklonku srpna líčila do nejmenších podrobností, co vše připravuje pro zvládnutí migrační krize, své Achillovy paty. Úplně na závěr výčtu pak podotkla, jako kdyby v roztržitosti předtím opomněla takovou zanedbatelnou maličkost: „Ale ještě uvidíme, vždyť přece teď máme volby.“

To Martin Schulz, její vyzyvatel za sociální demokracii (SPD), větou „Až budu kancléřem…“ prokládal svá vystoupení velice úsporně. Vytušil, že by se jinak zesměšnil. Schulz Merkelovou v zásadě obdivuje. Když mu před několika lety vyprávěla, že si pozorně přečetla velký článek, který o něm zveřejnil týdeník Der Spiegel, téměř se zapýřil, že se velká německá kancléřka o něho zajímá.

Jen na chvilku, od letošního ledna do března, Schulz těžil z toho, že Němci měli po dvanácti letech tak trochu dost vyčerpané a bezkrevné Merkelové. Začala rašit touha po změně, avšak kandidát SPD ji neuspokojil. Především kvůli tomu, že se kancléřce tak moc podobá. Jsou přibližně stejně staří, jejich politické přesvědčení se takřka překrývají. Kdyby si kancléřka mohla z vlastního těsta upéci vicekancléře podle ideálních představ, vyšel by jí Schulz.

Vše nasvědčuje tomu, že se po neděli oba zapíší do dějin. Obhájkyně by se vítězstvím ve čtvrtých volbách v řadě vyrovnala velikánům německé politiky Konradu Adenauerovi (v čele vlády 1949–1963) a Helmutu Kohlovi (1982–1998). Vyzyvateli hrozí, že přivede SPD k nejtěžšímu debaklu v poválečné historii. Protiimigrační Alternativa pro Německo (AfD), jež věří, že zatřese establishmentem tak, jako se to povedlo s Amerikou Donaldu Trumpovi (71), může překvapit. Nikdo si s ní nezadá, natož aby ji přizval do koalice.

AfD se snaží získat hlavně ty, kteří jsou nespokojeni se vývojem situace v Německu. Opět to ukázal mítink Merkelové v Torgau. Sandro Oschkinat tam organizoval protest proti kancléřce.  Jeho lidé procházeli řadami a ptali se: „Budete pískat, nebo hulákat?“ Každému, kdo odpověděl pískat, vtiskli do dlaně píšťalku.

Oschkinat stál na stupínku, který mu umožňoval přehlédnout Marktplatz, centrální náměstí ve východoněmeckém Torgau, a uděloval poslední pokyny. O několik hodin dříve rozdával v kanceláři svého Spolku rovných demokratů letáky s nápisem Červená karta pro Merkelovou.

„Přátelé, až se objeví, zvedněte, prosím, co nejvýš transparenty a postarejte se o pořádný kravál!“ nabádá do megafonu. Sotva kancléřka vkročí na pódium, vypukne vřava: pískot, bučení, výkřiky: „Zmiz!“, „Pakuj se odsud!“, „Merkelová musí pryč!“ a rytmické skandování hesla z NDR na podzim 1989 „My jsme lid!“.

V jednu chvíli se kancléřka obrací na rušitele: „Jde i o váš život v dalších čtyřech letech… Tedy pokud budete poslouchat, a ne hlučet!“. Další její věty přehluší vzepětí řevu, pískání a nezaměnitelného zvuku vuvuzel.

Oschkinat není žádný outsider. Ve vesnici Audenhain provozuje hospodu a daří se mu. Dlouhá léta hlasoval pro SPD, teď ho však nepřiměřenou vstřícností vůči uprchlíkům zklamala. „Už předloni jsem nesdílel přesvědčení, že utečenci jsou požehnání a že při troše dobré vůle obou stran bude jejich integrace hračka. Nezajímá mě jen, jak vypadá moje země teď. Mám starost o to, co s ní bude za dvacet let,“ vysvětlil.

Do AfD vstoupil loni v únoru. „Jsem kritický člen,“ dodal. Má tím na mysli výroky některých stranických špiček. Björn Höcke (45) označil berlínský památník obětem holokaustu za „pomník ostudy“, Jens Maier (55) se dožadoval, aby Německo už jednou provždy skoncovalo s „kultem viny“, a podle Alexandra Gaulanda (76) jeho vlast může být hrdá na své vojáky ve světových válkách.

„Extremisté se vetřou do každé skupiny, o tom žádná. Pojďme se raději bavit o statisících Němcích, kteří mají pocit, že je elity nestydatě přehlížejí, a kteří se domáhají toho, aby je někdo bral vážně,“ uzavřel.