V Berlíně zuří nenávist mezi Araby starousedlíky a novými běženci

Starousedlíci tvrdí, že noví migranti mají vše zadarmo a ničeho si neváží. Nově příchozí zase tvrdí, že jim jejich arabští bratři hází klacky pod nohy.

V Berlíně žije arabská populace od roku 1960, kdy západní Německo pozvalo do země tisíce Maročanů, aby pomohli obnovit poválečnou ekonomiku země. V osmdesátých a na počátku devadesátých let dorazily desetitisíce Libanonců a Palestinců, kteří prchali před občanskou válkou v Libanonu. Arabové vytvořili v Berlíně paralelní společnost a koncentrovali se do ulice Sonnenallee a jejího nejbližšího okolí.

Právě dřívější generace arabských migrantů projevují vůči nově příchozím největší zášť. „Větší než Němci,“ tvrdí dvaačtyřicetiletá bloggerka ze Sýrie Raša Al-Chadraová.

Podle šestačtyřicetileté Húdy Zijdanové se noví běženci ale nemohou divit. Húda žije v Berlíně 25 let a pracuje jako pečovatelka o seniory. „Vláda otevřela uprchlíkům nové obzory, o kterých se nám ani nezdálo,“ řekla. Když přijela do Německa za manželem, nesměla pracovat tři roky, neměla nárok na dávky sociální péče a na rozdíl od dnešních příjezdů musela platit za výuku němčiny. „Když jsem viděla, co dostali, přála jsem si být uprchlíkem,” řekla.

Podobné zkušenosti má také Mohamed At-Tavíl, který přišel do Německa v roce 1975. Uprchl z Libanonu před občanskou válkou, kde předtím studoval žurnalistiku. „Neměl jsem nic, ani kde bydlet,“ popisoval agentuře Reuters a připomínal, že současní Syřané, pokud chtějí, mohou na státní útraty studovat, jak dlouho chtějí, a ještě získají bydlení.

Zijdanová žije přes dvacet let ve čtvrti Kreuzberg. Mluví plynnou němčinou, i když sama tvrdí, že se chlubit nemůže. Potvrzuje tvrdé začátky lidí, kteří do Německa přišli před časem. „Libanonci, když sem přišli, nedostali žádná práva současných uprchlíků,“ řekla.

Jiné zkušenosti má ale 34letý Syřan Amar Kásim. Žil v Damašku, kde se živil dodáváním drůbeže do restaurací a obchodů. V září 2015 odešel ze Sýrie a o měsíc později dorazil do Německa. V létě roku 2016 si otevřel v ulici Sonnenallee restauraci. Dnes patří mezi nejoblíbenější, ale začátky byly podle jeho slov velmi tvrdé. „Sousedé si stěžovali policii na hluk, arabské gangy zase žádaly peníze na ochranu,“ vzpomíná. Odmítl zaplatit, a tak v říjnu 2016 přepadli jeho zaměstnance maskovaní muži.

Další běženci jeho slova potvrdili. Jeden dokonce reportérovi agentury Reuters řekl, že „bez souhlasu starších migrantů nelze v ulici Sonnenallee otevřít firmu”.

„Uvědomil jsem si, že potřebuji někoho, kdo by mě podporoval a chránil,” řekl Kásim. Ochránce nalezl v osobě starousedlíka Libanonce Mansúra Azzama, který mu pomohl najít nové prostory pro restauraci.

Azzam přišel do Německa v roce 1996. Dnes žije v bytě nad obchodem s potravinami z Blízkého východu a restaurací, které vlastní. „Když jsem přišel, neměl jsem nic. Začal jsem péct chleba a učil se. Nikdy předtím jsem nebyl obchodníkem,” řekl Azzam.

Když dorazili první syrští běženci do Berlína, došlo podle Azzama ke „zmatku a konfliktu”. Starousedlíci podle jeho slov bojovali s nově příchozími. Rozhodl se proto založit výbor majitelů zdejších arabských restaurací a obchodů a problémy začít řešit. V současnosti se scházejí jednou za měsíc a komunikují pomocí mobilní aplikace WhatsApp.

Arabští starousedlíci si stěžují, že nově příchozí jsou „příliš liberální”. „Je mezi nimi velké množství gayů a leseb. Dříve jsme nic takového v naší komunitě neměli,“ říká At-Tavíl.

Pověřenec berlínského senátu pro integraci běženců Andreas Germershausen ale tvrdí, že stejná nevraživost panuje i v jiných skupinách, které do Německa přišly dříve. Například u Rusů, kteří jsou v Německu od 90. let po zhroucení Sovětského svazu. „Říkají mi totéž. Nově příchozí to mají mnohem jednodušší než my,” řekl.

Tvrdí, že se Německo poučilo z minulých chyb a že současná politika zaměřující se více na integraci je správná. „Pokud ztížíme současným přistěhovalcům přístup na trh práce, vyrobíme dynamit a ukážeme, že jsme se z předchozích chyb nepoučili,“ uzavřel Germershausen.