Uprchlíkům v Maďarsku pomáhají i Češi. Potraviny i oblečení dovezli po vlastní ose

Je pátek osm hodin večer a my přijíždíme s pick-upem plným humanitární pomoci k nádraží Bicske. Už je téměř ponořené do tmy, jediným zdrojem světla jsou reflektory televizních štábů mířících na jediné místo, na kordon policistů, kteří odvádějí uprchlíky do autobusů, jež je odvezou do detenčních táborů. Na unavených migrantech je znát vyčerpání a zklamání. Právě zde, v malé vesničce sto čtyřicet kilometrů od rakouských hranic, maďarská vláda před několika dny zastavila vlak plný uprchlíků, ti ale s představou, že jedou do Německa, odmítali opustit vagóny. [celá zpráva]

Po několikadenní hladovce padá na nádraží k zemi postarší muž z Pákistánu. Je mrtvý. Nejprve se dovídáme, že seskočil z vlaku a poranil si hlavu, pak nás ale informuje slovenská členka Amnesty International, že muž zemřel na plicní embolii. „Lékař, co tu byl, nám pověděl, že oni seděli v tom vlaku zhruba 35 hodin a pán dostal pravděpodobně ten syndrom, který mají někteří lidé v letadle, že po dlouhé době, co sedí, vstanou a dostanou plicní embolii,” vysvětlila Barbora Černušáková.

Maďarská policie už několik hodin před naším příjezdem striktně oddělila novináře od uprchlíků. Před vlak nechala přistavit nákladní vagón, aby k nim neměli přístup. Je nám jasné, že tady naši humanitární pomoc z Čech neupotřebíme. Je devět večer, my jsme nerozdali ještě ani láhev vody, a tak se přesouváme o 30 kilometrů dál do Budapešti na hlavní nádraží Keleti, kde stále přebývá několik tisíc migrantů.

Hned po příjezdu na Keleti vidíme, že zde je situace o dost lepší. Děti, které si krátí čas fotbalem, z legrace přihrávají policistům, kteří hlídají vstup na nádraží. Bereme do rukou tašky s jídlem a pitnou vodou a vydáváme se přímo do podzemní části nádraží, kde uprchlíci „kempují“. „Vítejte v Evropě,” vítá Jan syrskou rodinu s dětmi a podává jim láhev s vodou a balíček potravin. Malým dětem se při pohledu na čerstvé ovoce doslova rozzáří oči.

Téměř každý metr čtvereční podzemního suterénu nádraží je vyplněn stany nebo dekami, na kterých přespávají rodiny s dětmi, mladí, ale i staří a cestou unavení lidé. Nikdo z nich nevypadá jako extremista z Islámského státu.

Potkáváme uprchlíky, kteří o sobě říkají, že jsou studenty, právníky, setkáváme se ale hlavně s rodinami s dětmi. „Utíkám ze Sýrie a chtěl bych v Německu dostudovat technickou univerzitu,” říká nám Syřan ve sportovní mikině Adidas. Procházíme k centrální chodbě a rozdáváme jídlo a pití. Všude vládne únava a nejistota. „Oni nám lžou, řekli, že vlak jede na rakouskou hranici, a přitom nás chtějí deportovat přímo do detenčního kempu,“ svěřuje se nám další muž.

„Je čas rozdat nějaké hračky,” říká Jan a bere do rukou igelitku s plyšáky, v tu chvíli se kolem něj tvoří hlouček syrských a afghánských dětí a s radostí se v tašce s hračkami přehrabují. Na jejich tvářích je vidět, že na malou chvilku vypustily z hlavy cestovní útrapy.

Procházíme dál suterénem nádraží a vidíme další projev solidarity, několik lidí zde promítá na přenosné plátno filmy, na programu je Mr. Bean, ale i český Krteček. Po hodině roznášení potravin se k nám přidává Ahmed a pomáhá nám s distribucí věcí. „Je třeba dát si pozor na Afghánce, ti jsou dravější než Syřané a mohlo by dojít i k menší potyčce,“ varuje nás.

Jdeme pro další zásoby a už je nám jasné, že jednotlivým roznášením bychom strávili hodiny. Hledáme proto místní organizace, které by nám s distribucí pomohly. Jednu z nich nacházíme přímo v centru suterénu. Má zde prostor vyznačený provazy, za které uprchlíci nesmějí. Na další roznášku potravin s námi vyráží americká dobrovolnice z organizace Migration Aid.

Po nakládce většiny věcí nás zastavují policejní těžkooděnci, prý musíme počkat, až ulicí projdou fanoušci národního týmu, k naší smůle se dnes večer hrál fotbal a několik desítek fotbalových fanoušků přišlo vyjádřit svůj nesouhlas s uprchlíky. Trvá asi půl hodiny, než nás policie informuje, že cesta k nádraží je bezpečná.

Jsou skoro čtyři hodiny ráno, rozdali jsme veškeré věci, které jsme z Prahy přivezli, a už se pomalu chystáme jít spát, když se chodbami suterénu najednou rozezní hlášení v arabštině. Lidé se rychle balí nebo rovnou opouštějí své věci a utíkají směrem k silnici. Tam se sjíždí desítka modrých autobusů.

„Ty autobusy jedou určitě do tábora,“ hádá se jeden z uprchlíků s dobrovolníkem v reflexní vestě. „Ne, tyto jedou na rakouské hranice,“ uklidňuje ho dobrovolník.

Z minuty na minutu zavládne v celém nádraží panika po arabsku. Lidé v rychlosti naskakují do nastartovaných autobusů, majitelé místních restaurací s kebabem jim okny podávají jídlo na cestu. Napětí a nejistota končí a pro necelou tisícovku migrantů začíná další etapa cesty za novým životem.