Uprchlíci u Idomeni byli zlatý důl, město si přeje jejich návrat

Konstantinos Karakasidis vlastní rodinný hotýlek o 12 pokojích. Po zimě 2015–16 stál před bankrotem. Dluhy se vyšplhaly do závratných výšek, hotel potřeboval opravit, ale příjmy byly nulové. Hotel byl bez hostů. V zimě netopil, neměl peníze na topný olej.

Turisté do tohoto kouta Řecka zavítají jen zřídkakdy. Polykastro má kolem 7000 obyvatel, ale žádnou pamětihodnost. Když už Karakasidis nevěděl jak dál, nastal obrat.

V březnu uzavřela Makedonie pro běžence své hranice a takzvaná balkánská cesta  pro migranty se uzavřela. Tisíce lidí, kteří se do Evropy vydali z Turecka do Řecka a chtěli pokračovat do vysněných zemí jako Německo či Skandinávie, zůstali na hranicích. Postupně vznikl provizorní tábor a s ním přišly do Polykastra peníze.

Do města dorazili pracovníci humanitárních organizací, dobrovolníci, úředníci, policisté. Stovky lidí, kteří někde museli bydlet, stravovat se, nakupovat.

Karakasidis zaplatil všechny dluhy, zvládl všechny opravy v hotelu, nakoupil topný olej a začal vydělávat.

„Můj příjem vzrostl o 40 procent,“ pochvaloval si například prodejce ovoce Panagiotis Triantafyllidis. Podobně na tom byli i další obyvatelé.

Uprchlické drama přineslo lidem v městečku s 40procentní nezaměstnaností naději. Lidé nalezli práci, obchody se začaly hýbat. Zlatá éra ale náhle skončila. Policie začala 24. května tábor v Idomeni vyklízet. Během pár dnů byli migranti převezeni do jiných zařízení, tábor v Idomeni byl zrušen a okolí uklizeno. S běženci odešli i všichni, kteří byli spjati s uprchlickou krizí.

Lidé jsou naštvaní na starostu a obviňují ho z toho, že byl pro zrušení tábora v Idomeni. "Lidé si přáli, aby uprchlíci zůstali, on je chtěl vystěhovat. Teď je to pro nás všechny svízelné,“ řekl prodavač ovoce Triantafyllidis.

Starosta Christos Gkoutenoudis to vidí opačně: „Tábor v Idomeni byl hygienická a bezpečnostní časovaná bomba. To, že se zrušil, byl správný krok.“

Pozitivní vliv na místní ekonomiku nepopírá. Tvrdí ale, že jeho hlavním úkolem je, aby se pro obyvatele města vytvořila dlouhodobá pracovní místa. Stížnosti lidí nebere příliš vážně. „Lidé nejsou nikdy spokojeni. Ti, kteří si stěžují, že nemají práci, protože se zrušil tábor v Idomeni, byli nejhlasitějšími kritiky toho, když měly děti běženců začít chodit do místní školy,“ řekl.