Ukrajinský voják z kotle u Debalceva evakuoval raněné, přišel o končetiny

Jsem profesionální voják, sloužil jsem ještě před začátkem války. Na jaře 2014 nastala pro naši zemi pekelná doba. Naše jednotky se nejprve přesunuly do oblasti bojů, bylo mezi nimi hodně dobrovolníků – kluků, kteří ještě nikdy předtím nedrželi v ruce zbraň. Stejně jako my profesionální vojáci opustili své rodiny a děti, aby bránili naši vlast.

Nikdo nemohl ani pomyslet, že sousední stát tak neuvěřitelně protrhne východní hranici naší země a všechno kolem zničí. Byl to pro nás takový šok, že kraj, se kterým jsme vždy komunikovali a kde je spousta příbuzných z Ukrajiny i z Ruska, se naráz stal nepřítelem.

Ale když zemřeli první lidé, všichni pochopili, že je to skutečná válka, a ne nějaká protiteroristická operace. Rusové postupovali s takovou technikou, kterou jsme neměli a ani neviděli.

Byl jsem jenom ve dvou obcích. Poprvé jsem viděl opravdovou válku na doněckém Prokofjevově letišti. Tam jsem byl v září 2014 poprvé zraněn a poté převezen do vojenské nemocnice. Po uzdravení jsem se vrátil zpátky na východ Ukrajiny a 16. února 2015 jsem byl těžce zraněn ve městě Debalcevo.

Našim úkolem bylo evakuovat do Artěmivsku naše zraněné vojáky a padlé. Cestou z Debalceva jsme upadli do velké léčky, čekal tam na nás protivník. Abychom zachránili zraněné, které jsme s sebou vezli, a těla našich padlých, přijali jsme boj s protivníkem. Dali jsme tak možnost autům, co vezli raněné, otočit se a vrátit se do Debalceva.

Střepina mi utrhla ruku. Poté padli naši kluci do zajetí a dva lidi včetně velitele zahynuli. Abych se nedostal do zajetí, schoval jsem se v háji. Tam jsem ležel čtyři dny. Utrpěl jsem omrzliny nohou, museli mi je amputovat.

Rehabilitace byla dlouhá. Dá se říci, že ještě neskončila. Díky podpoře lidí jsem ale včas získal dobré sportovní protézy, které mi umožňují řídit automobil a věnovat se svým rodinným záležitostem, dostat se na institut a studovat.

Nejprve to byla podpora druhých lidí, kamarádů, rodiny a příbuzných, kteří přijížděli a podrželi mě – jak v nemocnici, tak i po propuštění. Každý den se našel někdo, s kým jsem komunikoval. I díky té komunikaci a smyslu pro humor jsem to překonal a teď jsem se rozhodl studovat na psychologa, protože se u nás v zemi nikdo nepřipravoval na to, že bude válka.

A když začala, přišla nejen spousta zraněných, ale také lidí přímo zapojených do konfliktu. Většina z nich potřebuje podporu kvalifikovaných psychologů. Rozhodl jsem se vystudovat a pomáhat ostatním. Když k nim přijdu z vysoké školy, vytvoří se jiná důvěra.

To si všichni nedočkavě přejí, ale spousta lidí nečeká jen na konec války, mnoho našich kluků je v zajetí už více než tři roky. A není s nimi spojení. Rodiny čekají na své děti. Doufám, že se všichni kluci vrátí ke svým rodinám, k dětem, rodičům a budeme budovat nový život.

Cílem toho projektu bylo ukázat, že lidé s protézami mohou dál žít, věnovat se svým oblíbeným činnostem a pomáhat druhým. Amputace není odsouzení, hlavní je neztrácet sílu a víru v sebe.