Snazší než život v civilu. Ukrajinští vojáci se na frontu vrací i po ztrátě končetin

Patří k nim i ukrajinský velitel Ódin. Toho výbuch miny před rokem připravil o kus nohy, a přesto je opět v zákopech. „Měl jsem nabídky vrátit se do mé místní akademie jako učitel nebo pracovat v náborové kanceláři v Oděse,“ sdělil dvaatřicetiletý člen 28. samostatné mechanizované brigády reportérovi Reuters v nacpaném bunkru na frontě v Doněcké oblasti. „Řekl jsem, že o tyto pozice nemám zájem.“

Osmadvacetiletému kulometníkovi Mangovi zase před dvěma lety v Mariupolu rozcupoval ruku šrapnel, načež skončil v ruském zajetí. I on se ale vrátil na frontu jako logistický šéf batalionu pluku Azov, který tehdy jižní město měsíce bránil.

„Když jsem se vrátil ze zajetí, uvědomil jsem si, že válka neskončila,“ uvedl Mango, který se stejně jako Ódin z bezpečnostních důvodů identifikuje jen svým vojenským přízviskem. „Ačkoliv už nemůžu sedět v tanku, stále můžu být užitečný. Stále můžu trochu bojovat,“ uvedl Mango.

Dvojice patří k tisícům ukrajinských vojáků, kteří od začátku ruské invaze v únoru 2022 přišli o končetiny. Kyjevská vláda sice odmítá sdílet data o obětech, která považuje za citlivá, ale humanitární organizace Pryncyp odhaduje počet Ukrajinců, již zatím přišli o končetinu, mezi 20 a 50 tisíci. Bojiště jsou pokryta minami a vojáci čelí dělostřelectvu a dronům, takže toto číslo nadále vytrvale stoupá.

Reportéři Reuters vyzpovídali 20 lidí, kteří v konfliktu přišli o končetinu, sedm z nich se buď do armády vrátilo, nebo to plánuje. Touha podpořit spolubojovníky je pro ty, co jsou toho schopni, stále silná.

Spoluzakladatel Pryncypu Masi Najem uvedl, že je poměrně běžné vidět sloužící vojáky s umělými končetinami, ale neví prý, kolik se jich vrátilo do armády a kolik vstoupilo do civilního života. O tom, jakou roli po návratu do armády zastávají, pak rozhoduje rozsah jejich zranění. Jako příklad Najem uvedl vojáky, kteří přišli o nohu pod kolenem. Ti mohou sloužit v podpůrných jednotkách, ale nemohou zastávat specializované role nebo pozice vyžadující vysokou pohyblivost.

Ředitel operací britské vojenské charity pro veterány bez končetin Blesma Tony Bloomfield uvedl, že ačkoliv se to na Ukrajině děje, návraty vojáků po ztrátě končetiny do boje jsou jinak extrémně vzácné. „Podstata konfliktu vede ke ztrátě spousty končetin,“ podotkl s tím, že nejčastěji toto zranění způsobuje dělostřelecká palba.

Blesma nyní ukrajinským veteránům pomáhá s adaptací na zranění. „Někteří z Ukrajinců, s nimiž jsme se setkali, se absolutně chtějí vrátit a bojovat, pokud toho budou schopni,“ vypověděl Bloomfield. „Rozdílem pro Ukrajinu je opět to, že pokud tam opustíte armádu, vaše země je stále ve válce a vám stále hrozí další zranění.“

Ódin a Mango jsou oba vojáci z povolání a v armádě tak sloužili dlouho před začátkem ruské invaze. Oba uvedli, že je zpět na frontu přivedl pocit zodpovědnosti za vojáky, které v zákopech zanechali, a viny, že svá zranění přežili a mohou tak žít v relativním bezpečí daleko od bojů.

Ódin po operaci a rehabilitaci s protézou s žádostí o povolení k návratu do boje dlouho neotálel. Nyní se pohybuje po zákopech, baví se se členy své jednotky a rozdává příkazy jako dříve. Stále však má velký strach, že šlápne na další minu. „Ačkoliv někteří říkali, že je všechno špatné a žít dál normálně je nemožné, vedu úplný život,“ řekl. „Jiné je to jen dvakrát za den: ráno, když si nandávám protézu, a v noci, když si ji sundávám.“

Mango se zpět na frontu dostával komplikovaněji, a to i kvůli podstatě svého zranění. „Chtěl jsem se podívat na hodinky,“ popisuje okamžik, kdy si ho všiml. „Zvedl jsem ruku a viděl jsem, že už tam nejsou. Ruku jsem měl kompletně rozřezanou. Čouhaly z ní kosti a tak.“

Aby hlavní velení přesvědčil, že je pro něj na bojišti ještě místo, musel se za něj zaručit velitel jednotky. „Na každé zdravotní prohlídce se vždy jeden z chirurgů zeptal, zda jsem si své rozhodnutí nerozmyslel, a pokaždé jsem řekl ne,“ uvedl Mango, jenž nyní doufá, že dostane bionickou ruku, která by mu umožnila používat umělé prsty.

Kyjev se v současnosti zoufale snaží doplnit řady svých vojsk. Vyčerpaná ukrajinská armáda v okolí východního města Avdijivka ustupuje před tlakem svého mnohem většího a silnějšího soupeře a tento tlak se zvyšuje i na jiných částech fronty. Potřebuje tedy všechnu pomoc, jakou může dostat.

Rusové mají podél tisícikilometrové frontové linie jasnou početní převahu. Někteří ukrajinští vojáci vypověděli, že během bitvy o Avdijivku činila tato ruská převaha až sedm Rusů na jednoho Ukrajince. Prezident Volodomyr Zelenskyj proto tento měsíc podepsal zákon snižující věk náboru z 27 na 25 let. Parlamentem také prošel mobilizační zákon, který by měl umožnit nábor dalších statisíců lidí.

Z rozhovorů s vojáky, kteří se po amputaci do armády již nevrátili, vyplývá, že je přesun do civilního života mnohdy obtížnější než návrat na frontu. Veteráni náhle čelí nástrahám, jako jsou shánění bytu a práce, pohyb po městě nebo ostatní civilisté, kteří často nevědí, jak se při setkání s člověkem bez končetiny chovat.

Vláda těm, kdo v boji přišli o končetiny, poskytuje kvalitní protézy a rehabilitace. Veteráni také dostávají výplaty úměrné vážnosti jejich zranění. Peníze jsou dostupné i na sehnání umělých končetin a pokud má jedinec zájem o pokročilé protézy, jako jsou bionické ruce, pak na ně může finance sehnat sám nebo prostřednictvím charit.

Podle Najema ovšem vláda nedělá dost na podporu veteránů bez končetin shánějících zaměstnání. Stávající iniciativy se navíc zaměřují jen na velká města. „Stát upřednostnil posílání lidí na smrt, ale neudělal prioritu z toho, že jim pomůže se znovu vzchopit poté, co byli zraněni,“ řekl Najem. „Všichni zranění to tak cítí,“ dodal.

Olexandr Revťuch přišel loni v létě během účasti na ukrajinské protiofenzivě na jihu země při výbuchu několika min o levou ruku a většinu levé nohy. Návrat do armády je pro něj tedy v podstatě nemožný. Traumata z války si stále nese s sebou, ale nyní se tento třiatřicetiletý muž zaměřuje na svou budoucnost mimo armádu.

Bývalý elektronický technik si chce vybudovat pověst na sociálních médiích jako motivační trenér boxu pro ostatní lidi, co přišli o končetiny. „Nebojte se dělání chyb, hledejte cestu ven. Cesta ke hvězdám vede trním. To je mé motto,“ řekl reportérovi Reuters.