Článek
"O Pajerovi ví málokdo. O tomto hrdinovi francouzského odboje donedávna nevěděl ani jeho vnuk. První informace o svém dědovi se dozvěděl až před patnácti lety,“ uvedla Pravda.
„O slovenských vojácích na západní frontě se za bývalého režimu veřejně moc nemluvilo. Příběh mého děda byl dlouho tabu i v naší rodině,“ uvedl vnuk Karol Pajer (46).
Pomáhal dětem na jihu Francie
Jeho děda emigroval z klerofašistického Slovenského státu do Francie. V polovině března 1940 se přihlásil v městečku Agde, kde se formovaly čs. zahraniční síly. Tam absolvoval vojenskou přípravu. Po útoku německých vojsk na Francii odjel Pajer do Marseille.
„Začal pracovat v soukromé dobročinné organizaci Centre d’Aide Tchécoslovaque,“ říká historik Dušan Halaj. Na jihu Francie žilo množství především židovských dětí, jejichž rodiče Němci odvlekli do koncentračních táborů.
„Pajer s Čechem Josefem Fišerem vytvořili na Úřadu sociální pomoci operativní skupinu, která pomáhala opuštěným dětem, ženám a zraněným,“ uvedl historik. V roce 1941 si pronajali opuštěný školní areál u města Vence poblíž Nice i s pozemky. Zařízení nazvali Křesťanský domov dětí ve Vence, který se postupně rozrostl na areál s 23 budovami. Podle publicistky Tely Zasloffové tu Pajer a Fišera vytvořili komunu, která fungovala jako kibuc. Podle zachovaných dokumentů prošlo tímto zvláštním domovem 525 dětí a 126 dospělých. Komunita obdělávala desítky hektarů půdy, chovala zvířata a byla téměř soběstačná. Finance jim poskytovala protestantská církev z USA.
Učil je „strýc Karol“
V říjnu 1941 se Pajerovi a Fišerovi podařilo dostat z koncentračního tábora Rivasaltes velkou skupinu židovských dětí. Zasloffová se setkala s některými chovanci domova, kteří dnes žijí po celém světě. Vzpomínají si na „strýce Karola“, který je učil. Ve volném čase je učil plavat, orientovat se v neznámém terénu, ale také slovenské písničky a tance. Fišera se po válce stal profesorem historie na Sorbonně.
Domov ve Vence se podařilo evakuovat těsně před okupací jihu Francie. Stovky dětí a personál se přesunuly po 916kilometrové trase do hornaté a těžce přístupné střední Francie. Život neobyčejné komuny pokračoval na sedmi farmách v kraji Coréze a Cantal. Pajer se zapojil do zdejšího partyzánského hnutí „maquis“ a stal se členem francouzského partyzánského uskupení známého pod zkratkou FTPF.
Po válce zůstal zapomenut
„Přes den vyučoval děti, v noci chodil do akcí s partyzány,“ říká historik Halaj. Desátého června 1944 bojovaly tři tisíce partyzánů proti 11tisícové přesile Němců v pohoří Margeride u Mont-Mouchet v nadmořské výši 1500 metrů. „Ústup partyzánů po nerovném boji jistila právě Pajerova četa. Pajer v boji zahynul,“ dodal historik. Po válce udělil francouzský prezident Pajerovi válečný kříž se stříbrnou stuhou in memoriam.
Vysoká vyznamenání mu udělil také prezident ČSR. Po roce 1948 se na Pajerovo hrdinství zapomnělo.