Článek
„Byl to poslední známý pokus o vytvoření tzv. Velkého Slovenska,“ uvedla Pravda. S myšlenkou připojit Moravu ke Slovenskému štátu si vážně pohrával Tuka i ministr národní obrany generál Ferdinand Čatloš, podle něhož by se tímto krokem výrazně zvýšila obranyschopnost státu.
„Na protektorátní straně hranice žije půl miliónu moravských Slováků bez menšinových práv a většinou si přejí připojení ke Slovensku,“ tvrdil Tuka bez seriózního průzkumu veřejného mínění. Odpověď Berlína nepřicházela, proto slovenskou žádost v roce 1941 opakovaně předložil slovenský velvyslanec Matuš Černák.
Zlín a Vsetín ke Slovensku
Přílohou žádosti byly dvě mapy. Ke Slovenskému štátu měly patřit například Hodonín, Kyjov, Strážnice, Veselí nad Moravou, Uherský Brod, Uherské Hradiště, Otrokovice, Zlín, Hranice na Moravě, Valašské Meziříčí, Vsetín a Bylnice.
Druhá mapa šla ještě dál a ke Slovensku připojila i část Sudet, tedy území Třetí říše. Podle této mapy by hranice vedla po trase Valtice-Poštorná-Chorvatská Nová Ves-Podivín-Šakvice, následně shodně s první mapou až k městu Kroměříž a odtud přes Holešov-Bystřici pod Hostýnem-Teplici nad Bečvou-Spálov-Odry.
Pomyslná hranice měla vést dál po linii Věřovice-Rožnov pod Radhoštěm-Horní Bečva a končit na slovensko-moravské hranici v prostorech silnice Makov-Velké Karlovice.
Spojení slovenských kmenů
V odůvodnění se uvádí: „Vláda Slovenské republiky předkládá žádost vůdci Velkoněmecké říše o připojení území obývaného slovenskými kmeny na protektorátní části Moravy. Toto připojení by bylo provedeno podle zásady „völkisch“, podle které Vůdce německého národa řeší uspořádání národů a států Střední Evropy.“
Argumentovalo se také příbuzností jazyka, kultury a etnografie moravských a bývalých uherských Slováků. Tehdejší deník Slovák napsal: „Máme naději, že Slováci z Moravy dožijí radostný život ve Slovenské republice. Naše republika se zvětší o více než půl miliónu obyvatel a o značný kus území, které nám patří dějinně i národnostně.“
Koncepce Velkého Slovenska vycházela podle Pravdy z romantické představy Velké Moravy, jako prvního slovenského státu. Podle této představy byli obyvatelé Velké Moravy Slováci, které později násilně počeštili.
Slovenskou žádost postoupil Berlín K. H. Frankovi. Ten zareagoval 9. června 1941 velmi odmítavě. Záležitosti uvnitř Protektorátu označil za vnitřní záležitost Německé říše a jakékoli narážky na údajný útlak moravských Slováků označil za nepřípustné.
Slovenská žádost neprošla hlavně proto, že Hitler měl s Moravou jiné plány. Chtěl ji co nejdříve poněmčit.
Proti plánu o připojení části Moravy ke Slovenskému štátu byl údajně i tehdejší prezident Slovenské republiky Jozef Tiso. Měl údajně špatné zkušenosti s moravskými poslanci v pražském parlamentu za první Československé republiky. Tiso tvrdil, že Moraváci byli většími českými šovinisty než Češi.