Silvio Berlusconi si u vily vybudoval mauzoleum pro přátele i milenky

Tento projekt byl typicky berlusconiovský - opulentní, okázalý, na hranici mezi povýšeností a absurditou. Zahrnoval stotunovou abstraktní sochu představující nebeskou klenbu, masivní schodiště po vzoru starověkých pohřebišť, dále pak úzkou chodbu vyzdobenou věcmi, které by zemřelý mohl v posmrtném životě potřebovat - ovocem, chlebem, klíči, mobilním telefonem -, a impozantní pohřební komoru se sarkofágem z růžového mramoru a žuly, napsal server Politico.

Italský sochař Pietro Cascella, který mauzoleum postavil, na otázku novináře, jaké pokyny mu Berlusconi dal, odpověděl: „Řekl mi, abych ho neudělal příliš smutné.“

O téměř 30 let později se Berlusconi, který v pondělí zemřel ve věku 86 let, brzy skutečně vydá do Arcore na svou poslední cestu. Místo jeho posledního odpočinku bude sloužit jako památník toho, co bylo zřejmé každému, kdo s ním strávil nějaký čas: jeho ohromné touhy být milován.

Berlusconi byl zosobněním mnoha aktivit. Realitní developer, jehož nejbližší spolupracovník byl odsouzen k sedmi letům vězení za vazby na mafii. Mediální revolucionář, který v Itálii zavedl komerční televizi a ovládl informační ekosystém země. Pýchou se dmoucí majitel italského fotbalového klubu AC Milán. Nejdéle sloužící poválečný italský premiér. Obchodní magnát odsouzený za daňové podvody. Zneuznaný politik, kterého stáhly ke dnu zprávy o večírcích plných orgií, pro něž se vžilo označení „bunga bunga“, a sexu s nezletilou prostitutkou…

Ale Berlusconi byl především svůdce. Od svých začátků, kdy příležitostně vystupoval jako zpěvák na výletních lodích, přes období, kdy se živil jako obchodník s nemovitostmi, až po desetiletí, kdy se jako politik usmíval na Italy z televizních pořadů, které běžely na jím vlastněných kanálech, se Berlusconi bez ostychu soustředil na jediné: získat si každého, kdo stál před ním.

„Pomyslete na to, kolik je tam venku žen, které by se mnou chtěly jít do postele, ale nevědí o tom,“ citovala ho kniha líčící jeho vzestup k moci. Jeden z autorů tohoto článku se zúčastnil večeře, při níž Berlusconi tři a půl hodiny obšťastňoval zástupce zahraničního tisku jídlem v barvách italské vlajky: talíři mozzarelly, rajčat a bazalky; těstovinami s pestem, rajčaty a sýrem.

V roce 2011, v posledních měsících svého působení ve funkci premiéra a v době vrcholících sexuálních skandálů, Berlusconi nepopíral, že pořádá večeře s „hezkými dívkami“, ale trval na tom, že jsou „mimořádně korektní“.

Nevyhýbal se lascivním a občas i sebeironickým vtipům. Podle vylíčení svědků na jednom večírku zvedl malíček, aby zdůraznil popření, že se jeho přítel oddával jakékoli pohlavní aktivitě. „Abyste v 80 letech našli jeho pindíka, museli byste uspořádat hon za pokladem,“ prohlásil.

Sice tuto poznámku pronesl mimo záznam, ale rychle prosákla na veřejnost, s největší pravděpodobností přičiněním samotného Berlusconiho nebo někoho z jeho okolí.

V honbě za obdivem byl Berlusconi ochoten překročit jakoukoli právní i etickou hranici.

Své televizní impérium vybudoval na základě mezery v italském právu, když obešel zákaz vytvoření celostátní sítě tím, že skoupil řadu místních televizních stanic a vysílal na nich stejné pořady. V době, kdy státní televizní stanice RAI nabízela nudný program, Berlusconi prorazil s americkými televizními trháky jako Dallas a Dynastie a estrádními extravagancemi s polonahými subretami.

Jeho průlom do politiky přišel poté, co se italský politický systém rozpadl po skandálu známém jako „mani pulite“ - čisté ruce, nazvaném podle celostátní policejní protikorupční akce. Po rozpadu hlavních politických stran v zemi se Berlusconimu otevřelo široké pole působnosti a voliči ho vynesli do premiérského křesla.

Po zbytek své kariéry byl pronásledován obviněními, že šel do politiky, aby se vyhnul trestnímu stíhání za korupci, ale tato obvinění odmítal jako součást „komunistického“ honu na čarodějnice.

Nejméně šestatřicetkrát stanul před soudem kvůli obviněním sahajícím od falešného účetnictví až po uplácení soudců. Několikrát se vyhnul odsouzení díky tomu, že jeho vláda zkrátila promlčecí lhůtu, anebo jinak změnila zákon.

Nejinak tomu bylo i v případě stavby jeho mauzolea, které bylo nezákonné, protože se nacházelo „příliš blízko lidských obydlí“; uzákoněno bylo úpravou 200 let starého zákona, kterou provedla jeho vláda v roce 2003.

V tisku byl často obviňován z napojení na mafii, stejně často to však popíral. Jediným obviněním, které mu zůstalo, bylo odsouzení za daňové podvody v roce 2013, kdy mu byl na šest let zakázán výkon funkce. Jeho odsouzení z téhož roku za to, že platil sedmnáctileté dívce za sex a zneužil svého úřadu, aby to zakryl, bylo zrušeno poté, co se odvolal.

Ačkoli Berlusconi vedl kampaň jako reformátor a třikrát zastával funkci premiéra, nezanechal po sobě dědictví v podobě účinné legislativy. Jako neúnavný sebepropagátor vedl v Itálii malicherné politické boje a bitvy s tiskem a soudnictvím. Před definitivním odchodem z vysoké politické funkce v roce 2011 ho časopis Economist označil za „muže, který podrazil celou zemi“.

Ale jako politická osobnost zanechal v Itálii - a vlastně i ve světě - výraznou stopu. Díky svému šoumenskému stylu Berlusconi vybruslil ze skandálů, které by většinu politiků zničily, a stal se průkopníkem nové formy mediálního populismu, který později vedl ke srovnávání s bývalým americkým prezidentem Donaldem Trumpem - mužem, jemuž se vysmíval jako „příliš arogantnímu“.

Na mezinárodní scéně se Berlusconi spojil s libyjským vůdcem Muammarem Kaddáfím a ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Ještě v říjnu loňského roku o Putinovi hovořil jako o „příteli“ a podle zvukové nahrávky zveřejněné v italských médiích mu k narozeninám poslal láhev vína.

Na domácí scéně si vydobyl novou politickou půdu tím, že vládl ve spojenectví se sílícími italskými pravicovými a protiimigračními populisty, ale nakonec ho zastínila nejprve krajně pravicová strana Liga Mattea Salviniho a poté strana Bratři Itálie italské premiérky Giorgie Meloniové.

Posledních deset let po pádu z nejvyšších politických příček prožil Berlusconi jako stín sebe sama. Strávil období mimo úřad kvůli odsouzení za daňové podvody, poté byl několik let poslancem Evropského parlamentu a v roce 2022 se vrátil do Senátu.

Ačkoli zůstal předsedou své strany Vzhůru, Itálie (Forza Italia), která je v současnosti ve vládě, a pokoušel se hrát si na šedou eminenci, nestal se ani tak mocným politickým hráčem jako spíše terčem posměchu.

Ve svých 86 letech byl Berlusconi již křehkým mužem, kterého často kamery zachytily, jak mu někdo pomáhá při chůzi. Maurizio Crozza, jeden z nejznámějších italských komiků, ho rád parodoval, jak náhle usíná, zatímco mluví.

V době, kdy se Itálie připravuje na pohřeb jednoho ze svých nejpamátnějších politiků, zůstává otázkou, jestli na Silvia Berlusconiho bude vzpomínat s láskou. Není však pochyb o tom, že na něj bude vzpomínat, uzavírá Politico.