Článek
Na 40minutový záznam, jenž byl zveřejněn minulý týden ve čtvrtek při příležitosti 75. výročí vzniku ruského jaderného průmyslu, upozornil server The Barents Observer.
Dosud byly známé jen fotografie a kratičké filmové záběry exploze termojaderné bomby RDS-220, nazývané někdy Váňa či později car-bomba. Jde o vůbec největší odpálenou jadernou nálož. Energie uvolněná při výbuchu byla 3800krát větší než energie bomby svržené na Hirošimu.
Ohromující množství uvolněné energie bylo dáno speciální konstrukcí nálože, za kterou stál otec sovětského jaderného programu, akademik Igor Vasiljevič Kurčatov a na níž se podílel i akademik a pozdější disident Andrej Sacharov. RDS-200 nebyla dvoustupňová jako běžné bomby, ale třístupňová. První stupeň se štěpnou reakcí uranu sloužil pro kompresi druhého termojaderného stupně a ten byl opět použit pro kompresi ještě silnějšího třetího termojaderného stupně.
Bomba měla hmotnost 27 tun. Dlouhá byla osm metrů a měla průměr dva metry. Vyvíjena byla od roku 1954. Sovětský vůdce Nikita Chruščov chtěl původně získat bombu o síle 100 megatun, ale od toho se upustilo, protože při pokusném výbuchu by radioaktivní spad zasáhl značnou část obývaných oblastí SSSR.
Aby se spad omezil, byl uran ve druhém a třetím stupni nahrazen olovem, takže 97 procent energie pocházelo z jaderné fúze a jen tři procenta ze štěpné reakce. Rosatom proto propagandisticky hovoří o čisté explozi, i když nad skandinávskými zeměmi byla naměřena zvýšená radioaktivita, což vedlo k protestům.
Model sovětské termojaderné bomby AN-602, odvozené z cara-bomby RDS-220.
Bomba byla shozena z upraveného strategického bombardéru Tupolev Tu-95V, jehož povrch byl opatřen speciálním reflexním nátěrem, který odrážel tepelnou energii. Posádka odhodila bombu ve výšce 10 500 metrů. Tunu vážící padák zbrzdil její klesání, takže se bombardér dokázal dostat do bezpečné vzdálenosti, než bomba v 11:32 moskevského času explodovala ve výšce 4000 metrů.
Po výbuchu se vytvořila ohromná ohnivá koule, která dosahovala do výše deseti kilometrů. V dotyku se zemí jí zabránila odražená tlaková vlna. Záblesk, který byl vidět do vzdálenosti 1000 km, trval déle než u jiných jaderných bomb. Po čtyřiceti sekundách se vytvořil typický atomový hřib, který sahal do výšky 65 km a jehož klobouk měl průměr 95 km.
Zničeno bylo vše od epicentra do vzdálenosti 35 km. Zcela zničeno bylo i vojenské městečko Severnij vzdálené 55 km od epicentra. Dřevěné domy byly zdemolované nebo poničené až do vzdálenosti několika set kilometrů. Tlaková vlna byla cítit ještě ve vzdálenosti 700 km od epicentra v přístavu Dikson u ústí Jeniseje. Bombardér, který bombu nesl, se po zásahu tlakovou vlnou propadl o 1000 metrů, ale vrátil se na základnu nepoškozený. Exploze vyvolala otřesy o síle pěti stupňů Richterovy škály.
Ruský průzkumný bombardér Tu-95 Bear u norského pobřeží.
Zveřejněný film (celý ke zhlédnutí zde) má propagandistický ráz, pojat je jako ocenění mimořádných schopností SSSR. Ukazuje celou přípravu testu, přepravu obří bomby po železnici na leteckou základnu Olenja u Olenogorsku na poloostrově Kola a vidět je i start bombardéru, který bombu přes Barentsovo moře dopravil nad Novou zemi k Matočkinovu průlivu, kde byla nakonec shozena. Zdůrazňováno je, že radioaktivita byla nízká v poměru k její mohutnosti.
Bomba byla odpálena v době vrcholící studené války po berlínské krizi, která vedla k rozdělení německého města a ke stavbě berlínské zdi.
Po odpálení této bomby a několika dalších termojaderných náloží se obě supervelmoci dohodly, že atmosférické jaderné testy jsou příliš nebezpečné kvůli radioaktivnímu spadu. V roce 1963 podepsaly částečný zákaz jaderných testů, nadále se nesměly provádět ve vzduchu, pod vodu a ve vesmíru.