Rusko oprášilo požadavek návratu doby, kdy Česko nebylo v NATO

Podle Lavrovova vyjádření v rozhovoru, který v pátek zveřejnila agentura TASS, se dá jednat jen o „právně závazných dohodách, které by měly odstranit základní příčiny konfliktu a které by měly obsahovat mechanismus, jenž by znemožnil jejich porušení“. Ony příčiny jsou podle něj dvě: vedle diskriminace etnických Rusů a ruského jazyka nebo médií to má být také politika NATO, jež se rozšiřuje o území u hranic Ruské federace.

Lavrovova slova jsou zopakováním ruských požadavků z dob těsně před velkým ruským útokem na Ukrajinu, kdy také Rusko požadovalo závazek, že do NATO nebude přijata Ukrajina, což tehdejší generální tajemník Aliance Jens Stoltenberg odmítl.

Navíc se ukázalo, že ani toto Rusku nestačí. Ruské ministerstvo zahraničí minulý pátek zveřejnilo, jaké záruky požaduje od Západu. Vedle očekávané žádosti, aby Ukrajina nemohla vstoupit do NATO, se tam objevilo několik požadavků, týkajících se i dalších zemí Severoatlantické aliance včetně ČR.

Moskva požaduje, aby NATO ukončilo vojenské aktivity ve střední a východní Evropě, v oblasti Kavkazu a ve Střední Asii. Rusko také chce, aby počet vojáků NATO ve střední a východní Evropě nepřesáhl jejich počet oproti roku 1997, tedy době, kdy středoevropské a východoevropské země včetně ČR ještě nebyly přijaty do NATO. Na jejich území by tedy nemohli být žádní alianční vojáci ani alianční zařízení.

Později se ukázalo, že Rusko by se dokázalo smířit s tím, že tyto země jsou členy NATO, ovšem nemohli by v nich být žádní alianční vojáci či základny. Aby bylo jasné, o jaká zařízení jde, tehdejší náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov si na mapě zakroužkoval všechny objekty, o které jde.

Rusko tak opět požaduje zvrátit vývoj v Evropě po rozpadu východního bloku a Sovětského svazu. Ohání se údajným slibem, že se NATO nebude rozšiřovat na východ. I ruský prezident Vladimir Putin přitom přiznal, že nikde nic takového není zakotveno, že nic takového nebylo nikdy podepsáno. Neobjevuje se to ani v žádných oficiálních záznamech. Tvrdil, že byl takto obalamucen, ale důkazy Rusko nikdy nepředložilo.

O nerozšiřování sítě základen NATO se mluvilo při sjednocení Německa, což říkal i tehdejší německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher při jednání se svým americkým protějškem Jamesem Bakerem a sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem. To se však mělo týkat jen sjednoceného Německa. Na jeho východní části neměly být žádné alianční základny nebo vojáci. Přestože při ústních jednáních mohlo padnout i mnoho jiných návrhů či neoficiálních příslibů, o kterých už dnes vědí jen jejich přímí účastníci, žádný oficiální dokument, který by hovořil o dalších zemích, nebyl nikdy podepsán. Navíc tato jednání probíhala v době, kdy ještě existoval Sovětský svaz.

Otázka budoucnosti Aliance ani nebyla v té době nijak aktuální. Po pádu železné opony a rozpuštění Varšavské smlouvy se dokonce spekulovalo, že by i NATO mělo skončit. Tento názor zastával i Václav Havel. Rusko zase přišlo s otázkou, kdy bude přijato i ono, a bylo zaskočeno tím, že se do NATO nepřijímá, ale o členství se žádá.

Postupně se však na Západě pohled na NATO měnil v souvislosti s válkou v Perském zálivu a válkami provázejícími rozpad Jugoslávie. Ukázalo se, že je pro podobné situace dobré mít funkční mezinárodní vojenskou strukturu.

O vstup do NATO může žádat každá suverénní země, která splňuje podmínky, mimo jiné nesmí být ve válce a musí mít pod kontrolou své území. Její přijetí pak musejí schválit všechny členské země.

K postupnému příklonu středoevropských a východoevropských zemí k NATO přispělo samo Rusko. Ještě v roce 1997 klepal na alianční dveře jediný soused Ruska, a to Polsko. Postupně ale těchto zemí přibývalo a Polsko spolu s ČR a Maďarskem vstoupily do Aliance v roce 1999 a o pět let později se k nim připojily Slovensko, pobaltské země, Bulharsko, Rumunsko a Slovinsko.

Obyvatelé zmíněných zemí v průběhu devadesátých let s hrůzou sledovali válku v Čečensku, která jim názorně připomněla, jak brutálně umějí ruské jednotky postupovat. Vyslání ruských jednotek do moldavského Podněstří zase ukázalo, že Rusko nechce dovolit postsovětským republikám kontrolovat celé své území, což se následně potvrdilo také v Gruzii. Tam ruské jednotky podobně jako v Podněstří působily coby „mírové“ a ovládly Jižní Osetii a Abcházii.

Rusko si na začátku roku 2022 stěžovalo, že NATO ignoruje ruské návrhy, a hrozilo protiopatřeními. Svou invazí na Ukrajinu ovšem Moskva docílila jen dalšího rozšíření NATO o Švédsko a Finsko. Tím se hranice Ruska se zeměmi NATO zdvojnásobila. Představa, že by se vrátila situace před rok 1997, se tak stala ještě absurdnější.