Článek
Rusko sice nevyloučilo další jednání, ale v současné době už neuznává limity na počty svých konvečních zbraní. "Rozhodnutí... nemá v moderní historii Ruska obdobu. Už z toho je jasné, že nebylo přijato lehce a stalo se výsledkem podrobné všestranné analýzy," citovala agentura ITAR-TASS z prohlášení ministerstva.
Mluvčí generálního tajemníka NATO sdělil, že toto "rozhodnutí vzbuzuje lítost". Dodal, že "všichni spojenci považují tuto smlouvu za základní kámen evropské bezpečnosti."
Rusko splnilo své hrozby
Moskva splnila hrozbu, se kterou přišla na konci dubna. Tehdy Vladimir Putin poprvé varoval, že Rusko může pozastavit plnění smlouvy, neboť ostatní země ji neplní. [celá zpráva] Vadilo mu zejména, že smlouvu nepodepsali noví členové NATO, kteří vstoupili do aliance až po podepsání CFE, a že členské země také nepodepsaly dodatek z roku 1999, což západní země odmítly učinit do té doby, než Rusko stáhne své vojáky z Gruzie a Moldávie.
"Řada účastnických zemí smlouvy není připravena ke společnému hledání konstruktivních řešení," prohlásil tehdy bezpečnostní odborník ruského ministerstva zahraničí Anatolij Antonov. Rusko dokonce svolalo mimořádnou konferenci signatářů [celá zpráva], červnové jednání ve Vídni ale nepřineslo žádné výsledky.
I když Rusko zmiňovalo, že mu vadí rozšiřování NATO na východ, s hrozbami přišlo až ve chvíli, kdy se Spojené státy rozhodly vybudovat ve střední Evropě jednu z protiraketových základen, v Polsku by měla být umístěna sila antiraket a v České republice pak naváděcí radar.
Od té doby Rusko hrozilo řadou odvetných opatření, zejména ustoupením od smlouvy o likvidaci balistických střel středního doletu, ale také začalo zavádět do výzbroje nové jaderné nosiče dlouhého doletu Topol M, které umožňují okamžité změny trajektorie, a proto je antirakety hůře likvidují.
Hrozí nové kolo závodů ve zbrojení
Vypovězení smlouvy o konvečních zbraních je velkou ranou pro NATO, protože Sovětský svaz měl zejména v tancích a další obrněné technice značnou převahu. Západ proto musel investovat značné prostředky do protitankových zbraní, zejména protitankových raket a bitevních vrtulníků. Usiloval proto o vyrovnání sil, které přinesla smlouva CFE z roku 1990.
Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE)
- Smlouvu 19. 11. 1990 podepsalo 30 států, všichni členové NATO i rozpuštěné Varšavské smlouvy. Jejími signatáři jsou Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Belgie, Británie, Bulharsko, ČR, Dánsko, Francie, Gruzie, Island, Itálie, Kanada, Kazachstán, Lucembursko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Španělsko, Turecko, Ukrajina a USA.
- Smlouva stanovila maximální hranice výzbroje obou vojenských aliancí, a to na každé straně 20 000 tanků, 20 000 dělostřeleckých jednotek, 30 000 obrněných vozidel, 6 800 bojových letounů a 2000 bitevních vrtulníků.
- Závazky měly být splněny do 40 měsíců, tedy do 16. listopadu 1995. Nesplnilo je Rusko, které se tehdy odvolávalo na to, že smlouva vycházela z podmínek evropské bipolarity za studené války a že tehdejší modelová rovnováha sil již neplatí.
- Revidovaná smlouva byla podepsána 19. listopadu 1999, země NATO ji však neratifikovaly. Čekají až Rusko sníží své síly v Gruzii na úroveň stanovenou v původní smlouvě.
- Revidovaná verze určuje horní hranice stavů konvenčních ozbrojených sil nikoli podle dvou aliancí, nýbrž podle jednotlivých států a teritorií. NATO se v ní zavazovalo, že nerozmístí na území svých tehdy nových členských států (ČR, Maďarska a Polska) žádné podstatné pozemní nebo vzdušné bojové jednotky.
Obavy NATO zvyšuje fakt, že americká strategie ultramoderních, ale méně početných jednotek nepřinesla v Iráku očekávané výsledky, a tak se musejí ozbrojené síly rozšiřovat.