Rusko chystalo jinou válku. Chybějí mu pěšáci

Zejména v prvních týdnech bylo vidět, jak ukrajinští vojáci za pomoci ručních protitankových střel NLAW a Javelin snadno likvidovali ruské kolony, které se většinou pohybovaly jen po silnicích.

Podle Kofmana a Leeho byla příčinou problému absence pěchoty. Obrněné kolony se pohybovaly bez krytí pěšáků, kteří by mohli v případě potřeby sesednout a chránit obrněnce.

V takovém případě by Ukrajinci sice mohli zaútočit na první tank, ale těžko by zlikvidovali celou kolonu, protože by po nich pěchota okamžitě začala pálit.

„Tanky a obrněná vozidla jsou bez pěchoty, která je chrání před tankoborníky, zranitelné. Vysoký poměr počtu obrněných vozidel k počtu vojáků v mnoha ruských jednotkách zřejmě vysvětluje, proč bylo na počátku tolik vozidel ruskými vojáky opuštěno,“ stojí v analýze, podle které vozidla neměl kdo chránit.

„Těžké ztráty, které utrpěly výsadkové jednotky u Kyjeva v Buči, Irpini a Hostomelu, mohou být částečně skutečně důsledkem nedostatku pěchoty,“ napsali Kofman a Lee.

„Ruská armáda postrádá dostatečně silné lehké pěší síly pro většinu situací, kterým čelí na Ukrajině,“ upozornila analýza a zmínila, že motostřelci byli často závislí na svých vozidlech.

Celé čety nebo roty, včetně poddůstojníků a důstojníků, nemohou sesednout jako soudržné jednotky, protože musí nasadit vozidla v situacích, kdy by byly vhodnější lehké pěší jednotky.

Třeba 1. tankový pluk 2. motostřelecké armády měl jen jednu motostřeleckou jednotku se 70 vojáky.

Byly zaznamenány i případy, kdy ruské transportéry BTR a BMP měly pouze tříčlennou posádku, bez vojáků, kteří by z nich mohli sesednout, uvádí analýza.

Měly vézt sedm vojáků, přičemž čtyři mohli vyskákat z vozidel, jenomže družstva místo toho měla často místo sedmi jen šest nebo pět vojáků.

„Mnoho ruských motostřeleckých družstev má dost vojáků jen pro obsluhu vozidel, ale ne k sesednutí,“ uvedli Kofman a Lee.

Ruská armáda se prioritně připravovala na boj s NATO, kde měla důležitou roli hrát technika.

Nedostatek pěších jednotek vedl už na počátku k nasazení branců a příslušníků polovojenské Ruské gardy, kterou tvoří příslušníci ruských policejních zásahových sil.

Gardisté však nemají pěchotní výcvik a jeli v obyčejných náklaďácích. V Mariupolu zase nesli tíhu bojů příslušníci separatistických milic, protože nebylo možné, aby všude vypomáhala námořní pěchota.

Celý problém souvisí podle analýzy s restrukturalizací ruské armády, která se v roce 2008 rozhodla profesionalizovat a počítala s tím, že hlavní tíhu v ní ponesou vojáci z povolání, jež uzavřou smlouvu na několik let služby.

To však většinou dělali jen vojáci ve vyšších hodnostech.

Po roce 2013 si Rusko začalo uvědomovat, že jeho síly nejsou dost velké, a snažilo se profesionální armádu kombinovat s armádou stojící na brancích a povolaných vojácích.

Počet vojáků se tím sice zvýšil, ale nebyl pro operaci, jaká se vede na Ukrajině, dostatečný.

V míru mají mnohé jednotky 70 procent stavu, což znamená, že brigáda měla místo 3500 vojáků jen 2500 vojáků, přičemž třetinu tvořili branci, takže nasaditelných bylo jen 1700 lidí.

Takováto struktura se hodila po krátké konflikty s velkou intenzitou bojů, ale ne pro dlouhodobou operaci, kdy je potřeba vojáky na frontě pravidelně střídat.

Rusko navíc válku nevyhlásilo, takže nemobilizovalo záložáky a vede válku s mírovými stavy jednotek, kdy je v útvarech méně vojáků, než bylo plánováno.

I Rusko přešlo podobně jako západní armády na pružnější praporové taktické skupiny tvořené jen důstojníky a vojáky z povolání.

Podle direktivy měla být každá brigáda nebo pluk schopné postavit dvě praporové skupiny z vojáků se smlouvou a třetí z branců. To však byla jen papírová síla.

V roce 2016 měla ruská armáda podle náčelníka štábu Valerije Gerasimova 66 taktických skupin o síle praporu. Do konce roku 2016 měl jejich počet stoupnout na 96.

Ministr obrany Sergej Šojgu uvedl v roce 2019, že je jich 136 a loni už to mělo být 168. Každá měla mít 700 až 900 vojáků. Jenomže počet vojáků se smlouvou nestoupal, jak by bylo potřeba.

V roce 2016 jich bylo 384 tisíc a o čtyři roky později 405 tisíc. Už na konci roku 2019 jich přitom mělo být půl milionu.

Aby se udržel vysoký počet taktických skupin, musel se podle obou expertů snížit počet vojáků v nich. Motostřelecké prapory měly místo 461 osob jen 345 a ve skutečnosti jich bylo ještě míň.

Dva prapory 138. motostřelecké brigády měly 310 a 226 lidí a z nich vytvořené taktické skupiny 666 a 499 vojáků.

Oba analytici předpokládají, že ve válce bylo nasazeno asi 80 000 vojáků, nepočítaje v to pomocné jednotky.

„Ruská kampaň vázne nejen proto, že sledovala nerealistické politické cíle, ale také kvůli tomu, že plán invaze nepočítal se zvolenou strukturou (armády) a s omezeními, která z ní vyplývala,“ zakončuje analýza.

„V současné době Rusko nemá dostatek lidských zdrojů, aby mohlo rotovat stávající síly na bojišti nebo vést další ofenzívy nad rámec současné kampaně na Donbasu.“

Kofman a Lee ale upozorňují, že z toho neplyne, jaký bude výsledek konfliktu.

Varují, že ruské síly mají na Donbasu místní převahu a celkové dlouhodobé problémy nemusí v krátkodobém horizontu bránit ruskému postupu. Zatím však Ukrajina v boji odolává.