Článek
Na stole s vánočním ubrusem v kuchyni Sigrid a Hanse-Georga Rheinsbergových leží napěchovaný pořadač. Manželé do něho ukládají výstřižky novinových článků o krveprolití v srdci metropole a o všem, co se dělo předtím i poté, kdy jejich dcera Dorit Krebsová osudového pondělního večera vydechla naposledy.
Nedorazil k nám jediný projev soustrasti, jediný dopis
Dlouhé týdny se neměli čeho chytit. Podobně jako v uprchlické krizi i tentokrát média půl roku držela neochvějně basu s establishmentem v naději, že mlčení vše spolehlivě překryje. Teprve v létě, kdy berlínská zemská vláda ustanovila zvláštního vyšetřovatele a tomu vstávaly vlasy na hlavě z toho, co zjistil, se do tématu zakousla.
S každým listem teď narůstá rozhořčení Rheinsbergových. Jejich výstřižky vydávají svědectví o neuvěřitelném selhání státu – před 19. prosincem 2016 i po něm.
Amri, odmítnutý žadatel o azyl, si s Němci hrál jako kočka s myší. Padesát bezpečnostních, policejních i zpravodajských úřadů, které si jeho případ postupně přehazovaly jako horký brambor, mu umožnilo žít se čtrnácti identitami, kšeftovat s drogami, porvat se v baru, navštěvovat kázání radikálních salafistů – a především připravit masakr. A jako zlatý hřeb, jakmile vyšel najevo jejich amatérismus, pokusili se někteří kriminalisté zmanipulovat dokumenty.
Izraelec Ramí Eljákim přišel o manželku, s níž žil čtyřicet let. Skonala v berlínské nemocnici. Eljákim nemluví německy, a tak si zprávy na WhatsAppu od dalších rodin obětí o kiksech německé policie, prokuratury i kontrarozvědky nechá překládat a zprvu jim ani nevěří.
„Islamista se dvanácti různými jmény? To by v Izraeli nebylo možné. Buď by ho šoupli za mříže, nebo by přinejmenším sledovali každý jeho krok,“ má jasno.
Merkelová pouze opakovala mantru
List The Jerusalem Post si nebral servítky a realitu v německých bezpečnostních složkách přirovnal k počínání sboru keystonských strážníků z dob zlaté éry němé grotesky.
Ani dny po 19. prosinci se politici, úřady a další složky státního aparátu nevyznamenali. Místo veřejné diskuse, k čemu došlo a jak zabránit dalším podobným tragédiím, se politici tvářili, že se nestalo nic, co by stálo za řeč. Kancléřka opakovala jako mantru: „Čin jednoho zbloudilce nesmí vrhnout nepříznivé světlo na migranty.“
Termín na setkání se zraněnými, rodinami a přáteli obětí se jí do plánovacího kalendáře celou dobu nevešel, ani formální soustrasti se nedočkali. Museli si počkat celý rok – až k prvnímu výročí.
„Nedorazil k nám jediný projev soustrasti, jediný dopis,“ stěžoval si v týdeníku Der Spiegel Hans-Georg Rheinsberg. Jeho manželka šla ještě dál: „Stát nebyl pachatel. Ale spoluvinu mu nikdo neodpáře.“ Hans-Georg hořkost vyjádřil takto: „Paní Merkelová otevřela uprchlíkům doširoka náruč. K nám se otočila zády. Ignorovala nás. Zachovala se uboze, zbaběle.“
Kabelka od krve
Jejich vnučka si vybavuje velice přesně, jak druhý den ráno po Amriho činu telefonovala na policejní horkou linku. „Řekli mi po chvíli rozpaků, že si nemám dělat starosti, že maminka je zraněná a leží na klinice v Berlíně-Wilmersdorfu. Když jsem tam dorazila, skoro nakvašeně mě odbyli s tím, že k nim žádnou paní Krebsovou nepřivezli,“ podotýká hořce.
Na policejní stanici pak nahlásila matku jako pohřešovanou. Marně jezdila od nemocnice k nemocnici, nikdo nic nevěděl. Na horké lince neskrývali podráždění: „Cože, to se už zase vyptáváte na paní Krebsovou?“
Pak se přihlásil Berlínský zemský kriminální úřad. Měla přinést něco pro porovnání DNA. Donesla zubní kartáček. A tak teprve tři dny po atentátu získala jistotu.
Když si pak, v slzách a na pokraji zhroucení, přišla pro věci po matce, někdo jí vtiskl do rukou zakrvavenou kabelku. Jen tak, beze slova.
