Článek
Je pondělí 10:56 (8:56 SEČ) a v centru Kyjeva už deset minut zní sirény. Lidé přidávají do kroku, někteří běží přímo do nákupního centra, ve kterém je teď po zrušení zákazu vycházení otevřený jediný obchod široko daleko.
Vcházíme dovnitř a vidíme lidi, jak odcházejí s plnými taškami. Uvnitř jsou fronty na dvě až tři hodiny a je skoro nemožné se dostat ke všemu, co člověk potřebuje. Chceme si také nakoupit, ale stát hodiny ve frontě je pro nás nereálné.
Ani pracovník bezpečnostní služby nám není schopen odpovědět, kdy se bude zavírat. Snaží se prý prodat všechno zboží, které je k dispozici. Všichni se obávají dalšího zákazu vycházení, obchod snad bude otevřen alespoň do 14. hodiny.
Někdo odchází v klidu, sirény nevnímá, jiní okolo nás utíkají. Vládne chaos. Někdo spěchá do krytu, někdo běží domů se zásobami z obchodu. Nikdo neví, kdy začne zase platit zákaz vycházení a kdy se obchod zavře.
Všichni se tváří vážně, úsměvy chybí...
Nával na nádraží
Zdá se mi, že lidé přepínají na „mód přežití”. Ve vzduchu je cítit napětí, některým lidem se nelíbí, že natáčíme. Policisté, kteří mi radí, ať jsem opatrný. Míříme na vlakové nádraží. Před budovou vysedají z aut lidé s batohy a bleskově mizí v nádražní budově.
Uvnitř je narváno, jsou tu lidé mnoha národností. Je tady hodně Indů. Jednoho se v rychlosti ptám, co v Kyjevě dělá. Odpovídá, že v Kyjevě studoval medicínu. Pak už nereaguje a mizí mezi ostatními.
Mezi cestujícími chodí ozbrojenci v civilu. Ukrajinské složky, které stanici hlídají, jsou přátelské. Zdravíme je „Slava Ukrajině”. Usmívají se na nás. První úsměv, který v Kyjevě dnes vidíme. Snad budou další...
Video: Ján Husár, Novinky
Výpověď Francouze z Kamerunu, který z Kyjeva prchá na Západ:
„Mých několik přátel odjíždělo už ve čtvrtek, ale až do pátečního rána čekali na hranicích. Někteří se už přes ně dostali a jsou v Polsku a někteří jsou už v Německu. Nicméně bylo to pro ně hodně náročné, protože museli strávit dva dny na mrazu, a dokonce potkali vojáky, kteří na ně mířili zbraněmi. Je to zlé, odejít, protože tam mám přátele, kteří jsou pro mě jako rodina. Ale já jsem bohužel musel odejít, není to má rodná zem, pro ně bude ta situace v budoucnu ještě těžší než pro mě. Oni jsou tam doma, mají možnost se přizpůsobit a najít si novou práci. Ještě uvidím, nevím, co budu dělat. Mám bratrance v Paříži. Studoval jsem tady, ale teď nevím, co dělat.“