Článek
Vystoupení display teamu italského letectva Frecce Tricolori mělo být jedním z vrcholů 35. ročníku leteckého dne v Ramsteinu, na který přišlo na 300 tisíc lidí. Desítka cvičných letadel upravených pro akrobacii Aermacchi MB-339 PAN odstartovala v 15:40. O čtyři minuty později měla jejich ukázka vyvrcholit spektakulárním prvkem nazvaným probodnuté srdce. Letadla se rozdělila do dvou skupin, z nichž každá vytvořila polovinu srdce, přičemž v závěru letěla u země proti sobě. V tu chvíli měl kolmo nad nimi přeletět poslední stroj Pony 10, a vytvořený obraz srdce z dýmu tak probodnout.
Osmatřicetiletý pilot Ivo Nutarelli, který měl srdce probodnout, však manévr nezvládl. Letěl příliš nízko, 45 metrů nad zemí, a příliš rychle a nebyl schopen odvrátit katastrofu. Střetl se letadlem Pony 1 Maria Naldiniho, který vedl skupinu pěti MB-339, vytvářející levou polovinu srdce. Neovladatelný Naldiniho stroj pak narazil do dalšího letadla Pony 2, které řídil Giorgio Alessio.
Vrak Naldiniho letadla trefil záchranářský vrtulník americké armády UH-60 Black Hawk. Jeho pilot Kim Strader utrpěl vážná zranění, jimž podlehl 17. září. Zahynul i Naldini, který se sice katapultoval, ale dopadl na dráhu dříve, než se mu otevřel padák. Těžce poškozené Alessiovo aermacchi dopadlo vedle dráhy a explodovalo. Jeho pilot byl na místě mrtev.
Neřízený hořící Nutarelliho stroj s odlomenou přední částí pokračoval v letu po balistické křivce a před místem pro diváky narazil do země a explodoval, přičemž zničil policejní auto. Hořící vrak se však nezastavil a odrazil se směrem k přihlížejícím, přičemž strhl ostnatý drát oddělující ranvej od místa pro diváky, ze kterého byl nejlepší výhled. Zahalen ohněm se přehnal přes výjezd na evakuační cestu a narazil do zaparkované zmrzlinářské dodávky.
Ohnivé peklo
Celá tragédie od srážky až do chvíle, kdy hořící vrah zasáhl lidi, trvala jen sedm sekund. Diváci proto neměli šanci utéci. Na zemi nastalo peklo připomínající útok napalmem.
Jeden ze svědků Holger Dietrich z Kaiserslauternu řekl týdeníku Der Spiegel, že viděl lidi „s popálenými zády“, další, u nichž se nedalo říci, zda byli „bílí, nebo černí“, protože na nich bylo jen „syrové nebo ohořelé maso“.
Po dvaceti letech vzpomínal v deníku Bild na osudný den Roland Fuchs, který přišel v Ramsteinu o ženu a dceru: „Moje žena byla zasažena jednou z trosek, která jí rozbila hlavu. Když jsem vstal, všiml jsem si, že mi něco visí z těla. Myslel jsem si, že jsou to kusy oblečení, ale byla to moje kůže, která se stále odloupávala.“ Myslel hlavně na svou dceru: „Nadininy světlé vlasy i její obličej byly spálené. Objímal jsem ji. Pak mi ji vzali vojáci z náručí.“ To už byla mrtvá.
Fuchs přežil, i když měl popáleniny na 60 procentech těla a musel zůstat několik měsíců v nemocnici. Nakonec se znovu oženil a má tři děti.
Letecký den navštívila i Gabriella Johnsonová se svým partnerem Walterem Cambellem. Viděli na silnici plakát zvoucí na letecký den a zaujal je. Nakonec tam jeli, i když jí Cambell říkal, že ji to nebude zajímat.
Viděla i srážku. Po čtvrtstoletí řekla Bildu: „Všichni křičeli, Wally na mě křičel – utíkej, utíkej. A já jsem utíkala. Odhodila jsem tašku, sundala jsem si lodičky a běžela bosá.“ V jednu chvíli nemohla dýchat a upadla: „Myslela jsem si, že umřu.“ Probrala se v americké vojenské nemocnici v Landstuhlu. Neměla jsem bolesti, a přitom jsem byla tak popálená.“ Bolest přišla až druhý den: „Křičela jsem a ptala se na Wallyho.“ Toho nakonec našli s pomocí Německého červeného kříže. Ležel v Hannoveru s popáleninami na 60 procentech těla. Na rozdíl od Fuchse se ho zachránit nepodařilo – tři měsíce po katastrofě zemřel.
Na místě zahynulo 31 lidí. Zemřeli tři italští piloti. Zbylých 28 osob zasáhly trosky letadel a kusy ostnatého drátu, který sloužil jako zábrana. Další postupně podlehli popáleninám, šestnáct během prvních několika dnů. Ošetřeno bylo asi 500 až tisíc lidí, vážněji zraněných jich bylo 346. V šoku bylo celé Německo, protože se letecký den přenášel v televizi.
Chaos při záchraně
Hasiči dorazili na místo dvě minuty pro srážce a o další dvě minuty později přijela první americká sanitka. První americký vrtulník přistál na místě tragédie v 15:51 a odlétl o tři minuty později. To už na místě byl druhý americký vrtulník. Vzhledem k množství obětí to však bylo zoufale málo.
Dva německé záchranné vrtulníky přiletěly v 16:10. Poté dorazilo deset sanitek. Dalších deset jich přijelo krátce před půl pátou, kdy přistálo i dalších osm zdravotnických vrtulníků.
Na místě panoval zmatek, uvedl jeden z německých zdravotníků: „Hledáme popálené, kteří byli vytaženi a odvezeni bez pomoci Američany. Řekli nám, že už tady žádný další (zraněný) není, ale ne všichni zranění byli odvezeni sanitkami nebo vrtulníky. Je tu naprostý chaos a některé zraněné odvážejí picku-py, které projíždějí nouzovým výjezdem kolem přesouvajících se diváků. Je hrozné vidět v těchto vozidlech lidi s ohořelými šaty a popálenou kůží, jak se svíjejí bolestí.“
Vedení německé záchranné služby ještě hodinu po srážce v 16:47 nemělo představu o rozsahu tragédie, jak potvrzuje záznam rádiové komunikace: „Ještě nevíme, co se stalo a kolik je zraněných. Hlavní vyslaný zdravotník nám ještě neposlal žádné informace. Chce mít úplný přehled.“
O čtvrthodiny později dorazilo několik zdravotníků ve vrtulnících, kteří později popsali zoufalou situaci: „Není možné najít velícího důstojníka, velitele zásahu ani kontaktní osobu.“
Američané s Němci nespolupracovali a postupovali podle zcela jiných procedur. Američané jednali, jak byli zvyklí z vojenských konfliktů, takže se snažili zraněné okamžitě evakuovat a neposkytovali jim pomoc na místě, jak to dělali Němci. Mezi Američany evakuujícími zraněné nebyli žádní lékaři, takže neošetřená zůstala i desetiletá dívka s popáleninami na 60 procentech těla.
Němečtí zdravotníci podali hlášení o situaci na místě havárie: „Když jsme dorazili krátce po páté, už tam nebyli žádní zranění. Viděli jsme, jak poslední těžce zraněné nakládají do amerických vrtulníků a další picku-py, jak zraněné odvážejí.“
To ale neznamená, že by utrpení zraněných končilo. Bylo jich tolik, že je Američané nezvládali ošetřovat. Když krátce po šesté přistál německý záchranný vrtulník u americké vojenské nemocnice v Landstuhlu, zdravotník na jeho palubě řekl: „Našli jsme velký počet těžce popálených, těžce zraněné, kteří nebyli nijak ošetřeni. Když jsme přiletěli do Landstuhlu, několik těžce popálených leželo na prknech a žádní zdravotníci tam nebyli. Poté, co jsem pomohl jedné zraněné a nechal ji se sestrou, která nám pomáhala, ošetřil jsem na přistávací zóně pro vrtulníky u vojenské nemocnice několik dalších zraněných. Neviděl jsem žádného amerického zdravotníka.“
Zdravotník nedoprovázel ani autobus se zraněnými, který přijel o půl sedmé do 80 km vzdáleného Ludwigshafenu. Ukázalo se, že ani Němci, ani americké ozbrojené síly nebyli připraveni na zásah při velké katastrofě s mnoha oběťmi a zraněnými, zoufale se improvizovalo a na plánované postupy si nikdo ani nevzpomněl.
Zranění se rozváželi chaoticky do nejbližších nemocnic a nebyli hned přepravováni na specializované kliniky pro léčbu popálenin. Do Hamburku, kde fungovala centrála pro rozdělování popálených pacientů po specializovaných popáleninových klinikách, přišla první žádost o pomoc až v pondělí. Do středy hamburské centrum poslalo na specializované kliniky jen sedm pacientů, takže měly pořád volná lůžka.
Postupně se ukázalo, co všechno přispělo k tragédii kromě pilotní chyby Nutarelliho a toho, že nádrže strojů byly po startu k půlhodinovému vystoupení plné paliva. Nedostatečné bylo také zdravotní zajištění akce, ošetřovny v areálu nebyly vybaveny pro resuscitaci, protože se počítalo jen s ošetřením běžných úrazů, popřípadě nevolností z horka nebo jídla. Z 97 dobrovolníků Německého Červeného kříže jich byl pouhý zlomek plně vyškolen. Lékařů v nich bylo jen šest. Přistaveny nebyly ani patřičně vybavené sanitky.
Ty, které přijížděly zvenčí, se do areálu nemohly dostat, protože příjezdové cesty byly ucpány zaparkovanými auty, takže první dorazila až po 40 minutách.
Američané také používali jiný průměr hadic a jehel infuzních přístrojů než Němci, takže nebyly zaměnitelné. Ke standardizaci došlo až v roce 1995.
I když po tragédii chtěl ministr obrany Rupert Scholz podobné letecké show zakázat, nakonec se nic takového nestalo. Hodila se pro prezentaci letectev NATO a pomáhala také zvyšovat kvalitu pilotů.
Neskončila ani skupina Frecce Tricolori, což je název 313. předváděcí akrobatické skupiny Italského letectva sídlící na základně Rivolto v Udine. Pořád patří k vůbec nejlepším akrobatickým skupinám na světě.
Katastrofa měla dopad na celé Německo, napsalo se o ní nespočet článků, vznikla i kniha a dokumentární film. Známá německá kapela Rammstein sice popírá, že by si název dala podle místa katastrofy, také v něm má dvě m, ale píseň Rammstein z debutového alba Herzeleid o ní vypráví s až nepříjemnými detaily.
Text písně Rammstein stejnojmenné skupiny z roku 1995
Rammstein - člověk hoří
Rammstein - pach masa ve vzduchu
Ramstein - dítě umírá
Rammstein - a slunce svítí
Rammstein - moře plamenů
Rammstein - sražená krev asfaltu
Rammstein - matka křičí
Rammstein - a slunce svítí
Rammstein - hromadný hrob
Rammstein - není úniku
Rammstein - žádný pták už nezpívá
Rammstein - a slunce svítí
Katastrofa v Ramsteinu byla dlouho nejhorší, ke které došlo na leteckém dni. Ještě tragičtější následky měl v roce 2002 pád Suchoje Su-27 při leteckém dni na základně Sknyliv u Kyjeva. Zahynulo 78 lidí a ze 543 zraněných bylo sto hospitalizováno.