Raději živý dezertér než mrtvý hrdina, tvrdí Ukrajinci, kteří prchli před odvedením

Reportéři týdeníku Focus a portálu Tagesschau pod podmínkou zachování anonymity mluvili se čtyřmi muži, kterým se podařilo vyhnout válce. Andrij zaplatil 6000 dolarů, aby mohl z Ukrajiny uprchnout. Vasyl se začal skrývat. Mykola byl v době vypuknutí války v zahraničí a už se nevrátil. Anton uprchl z Ruskem okupovaného území.

Otázka útěku nebo fronty byla pro třiačtyřicetiletého Mykolu bezpředmětná. Měl štěstí, v únoru roku 2022 byl v Berlíně a na Ukrajinu se prostě nevrátil. V Německu pracoval před invazí jako stavební dělník.

„Pocházím ze západní Ukrajiny a v naší vesnici už nezůstali téměř žádní muži. Jsou buď na frontě, nebo jako já v zahraničí,“ vypráví. Dřív byl tři měsíce v Německu a potom tři měsíce na Ukrajině, protože Ukrajinci mohou šest měsíců v roce cestovat do schengenského prostoru bez víza.

„Teď tu prostě žijeme a pracujeme nelegálně. Práce mám dost, poptávka po nás, po naší práci je veliká,“ říká. Nežádal o povolení k pobytu, protože nechtěl být závislý na sociálních dávkách.

„Udělal jsem dobře. Nikdo mě nenutí do kurzů němčiny ani po mně nechce, abych chodil na pracovní pohovory na úřad práce. Jsem neviditelný člověk,“ popisuje.

Dorazila za ním jeho manželka, dcera zůstala na Ukrajině, protože studuje, ale dojíždí pravidelně za nimi.

„Nesnáším ukrajinský stát. Nedává nám žádné sociální jistoty, ale zároveň žádá, abychom se vrátili a bojovali. Necítím povinnost to udělat, protože nesouhlasím se současnou politikou,“ uvedl Mykola. Rozčiluje ho, že děti ukrajinských politiků jsou ukryté a na frontu se posílají obyčejní lidé. Nevěří oficiálním statistikám. Podle jeho slov je počet mrtvých mnohem vyšší.

„Když byl můj bratranec před dvěma lety odveden, vybrali jsme v rodině peníze, abychom mu koupili kvalitní vybavení. Nevěřili jsme, že to stát zajistí. Před pěti měsíci byl nahlášen jako pohřešovaný na Donbasu,“ vypráví.

Pro rodinu je to podle jeho slov tragédie. Zdá se, že padl. „Ale jeho žena nedostává finanční podporu, protože se jeho tělo dosud nenašlo. To je nespravedlnost,“ rozčiluje se.

Tvrdí, že ho nikdo z rodiny za rozhodnutí opustit Ukrajinu neodsuzuje. „Dokonce ani manželka mého zřejmě padlého bratrance. Výčitky svědomí nemám. Jsem rád, že jsem se vyhnul vojenské službě. Ale je mi velmi líto mladých mužů, kteří každý den umírají na frontě,“ uzavírá Mykola své vyprávění.

Jednapadesátiletý Vasyl byl krátce před invazí v zahraničí a zpáteční letenku měl na 20. února 2022. Krátce předtím, 18. února, mu volal kamarád, který pracoval na ministerstvu obrany, a důrazně mu radil, aby se na Ukrajinu prozatím nevracel.

„Neposlechl jsme ho. Zdálo se mi hanebné zradit svou vlast,“ vzpomíná. Vrátil se a od té chvíle se skrývá. „Nejsme zrádci, ale nejsme ani hrdinové. Jsme jen normální lidé, kteří nemají dost sil na to, aby se dobrovolně přihlásili k obraně vlasti. Protože nechci jít do přední linie,“ přiznává. Co nejvíc omezuje svůj výskyt na veřejných místech.

Letos na jaře měla jeho matka mrtvici, ale protože bydlí ve vesnici 500 kilometrů daleko, jela za ní jeho manželka. Musel by totiž podstoupit řadu kontrol a nepochybně by dostal pozvánku do náborového centra.

„Ve své vlasti jsem považován za zbabělce, ale je mi to jedno. Myslím, že je lepší být živým dezertérem než mrtvým hrdinou. Mnozí z těch, kteří mě odsuzují, na mě ve skutečnosti žárlí, že se mi to podařilo,“ vypráví jednatřicetiletý Andrij.

Zvládl dramatický a náročný útěk přes Rumunsko do Polska, kde se živí jako taxikář. Převaděči zaplatil 6000 dolarů. „Hlavní pro mě bylo udržet rodinu, nepromarnit nejlepší roky života na frontě a nestát se potravou pro děla,“ říká.

Nechápe, proč by jeho dvě děti neměly mít otce, proč on musí do války a otcové tří dětí nemusejí. „Musím na frontu, protože mám jen dvě děti, a ti, co mají tři, mohou vycestovat do zahraničí a do války nemusejí? Nevidím v tom logiku,“ říká.

Devětatřicetiletý Anton je HIV pozitivní. Na začátku války nebyli muži s takovou diagnózou vůbec odvedeni, ale nyní jsou osvobozeni od služby pouze v případě, že jsou v pokročilém stadiu nemoci. „Moje nemoc je ve stadiu, že by mě odvedli,“ říká.

Od července 2022 žije v Düsseldorfu, navštěvuje kurzy němčiny a přivydělává si jako řemeslník. „Nemám žádné výčitky svědomí, že nejsem na frontě, ale v Německu. Utekl jsem z Ruskem kontrolovaného Chersonu,“ uvedl.

Není podle svých slov nijak politicky aktivní. „Nebyl jsem na proukrajinských shromážděních, ale stejně jako mnoho obyvatel města jsem byl zděšen tím, co se děje, a doufal jsem jen v jednu věc, že Cherson bude brzy od Rusů osvobozen ,“ dodal.

Připomněl, že stát vyhrožuje, že zkonfiskuje majetek těm, kteří se nepřihlásí k odvodu. Je s tím smířený. „Je velmi nepříjemné cítit se jako nepřítel vlastního státu. Zatímco dříve jsem snil o tom, že se na Ukrajinu vrátím, jakmile válka skončí, teď si nejsem jistý. Rozhodl jsem se, že se zde prozatím uchytím,“ uzavřel.

Válka na Ukrajině trvá již více než dva roky. Mužům ve věku 18 až 60 let není dovoleno opustit zemi, aby mohli být povoláni do boje. Výjimku tvoří pouze otcové nejméně tří dětí, otcové zdravotně postižených dětí, muži se zdravotním postižením a muži, kteří pečují o manželku nebo rodiče se zdravotním postižením. Každý, kdo odmítne narukovat, čelí vězení nebo nucenému náboru.