Primátor Charkova: Mám radost, že tu zase máme dopravní zácpy. Je to návrat normálnosti

(Od naší zpravodajky v Charkově)

Často jako jeden z prvních spolu se záchrannými složkami. „Kde jinde bych měl být,“ říká v podzemí, kde má nyní kancelář nejen on.

Venku na dvoře popochází v pohotovosti ozbrojená ostraha, o pár metrů dál na ulici lidé v letním vedru popíjejí ledovou kávu a hučí generátory – každodenní ukrajinská kulisa. Kvůli ruským útokům na infrastrukturu je Charkov často bez proudu.

„Ale město dál žije a pracuje,“ zdůrazňuje Ihor Terechov.

Co je teď největší problém Charkova?

Protiletecká obrana. To je pro nás životně důležité a cítíme to bohužel každý den. Pokud budeme mít dostatečné systémy na obranu proti útokům ze vzduchu, zásadně to zlepší náš život. Budeme víc v bezpečí. A to je priorita.

Takže pokud byste teď mohl požádat spojence o pomoc, v první řadě by to byly systémy vzdušné obrany?

Ano. To je hlavní. Sama víte, že tady vše závisí na nich. Nebezpečí přichází z nebe. Když budeme mít pořádnou vzdušnou obranu, můžeme lépe žít a pracovat. Jedině tak ochráníme naše děti a ony budou moct chodit do normální školy, a ne do podzemí jako dnes. Život bude zcela jiný, bezpečnější. A když bude Charkov bezpečnější, začnou se vracet i další lidé, kteří po začátku války odešli na bezpečnější místa.

Jak jste vnímal začátek války coby úřadující primátor?

Bylo to pro nás všechny nečekané, řečeno mírně. Exploze a výbuchy zničehonic, ostřelování, to vše nás vzbudilo brzy ráno. Okamžitě jsem se vydal na oblastní vedení, což je dnes vojenské vedení Charkovské oblasti. Musel jsem hovořit nejen s vojáky a zpravodajci, ale především se zástupci obcí a dalších měst. Museli jsme zjistit, jak to kde vypadá, co se děje, co je třeba. Museli jsme nejen v první řadě pomáhat občanům, ale také zajistit, aby všechno fungovalo. Bylo nezbytné okamžitě nastavit systém práce ve válečném režimu. Bylo to velmi náročné a obtížné.

Pamatujete si ty první vteřiny?

Nebyl to šok. Spíš bych řekl extrémní koncentrace. Bylo mi jasné, že začala válka, a musel jsem se koncentrovat na všechno, co bylo třeba udělat, abychom zabránili ruským vojskům vstoupit do města. Soustředil jsem se na práci s lidmi a pomoc. Měli jsme různé informace o tom, že některé ruské jednotky – nejen běžné vojenské, ale i speciální – už jsou někde uvnitř města. Bylo také nutné promluvit k občanům, říct jim, co se děje a co mají dělat, tak jsem musel vydat co nejdřív prohlášení na sítích. Zkrátka bylo to dost intenzivní.

Je možné nějak srovnat situaci tehdy a teď? Během svých návštěv Charkova vnímám, jak se energie města a lidí mění.

Samozřejmě je to dnes naprosto jiné než tehdy. Tenkrát jsme nebyli připravení, museli jsme všechno vybudovat, najít způsob, jak přežít, žít a pracovat, fungovat. Dnes jsme připravení. Víme, co dělat. Lidé už dnes vědí, co a jak během konkrétních situací, jak předvídat některé věci. Naučili jsme se žít během války.

Co to tedy znamená, žít dnes v Charkově?

Zkrátka musíme žít ve válce. Byli jsme tu od začátku, prožili a přežili všechno od okamžiku, kdy nás Rusko napadlo. Lze to vůbec nějak popsat? Jak žít v Charkově… Musíte být maximálně soustředění na přítomnost, koncentrovaní. Musíte být nezlomní a emocionálně stabilní, silní. Měli byste pracovat a svou práci brát vážně, protože na ní záleží, ať už děláte cokoliv. A musíte stále vnímat letecké poplachy a snažit se co nejvíc se chránit – v rámci možností.

Jak se to dělá, být nezlomný?

Je třeba se opravdu maximálně koncentrovat na to, co děláte. A nenechat se ovládnout a pohltit emocemi.

Charkov je snad nejčistější město, jaké jsem kdy viděla. I během nočních leteckých poplachů a za výbuchů bomb tu jezdí popeláři, úklidové vozy, ulice jsou plné květin. Je to něco jako válečná politika města?

Ano, přesně tak. Ale hlavně – Charkov byl vždycky krásným a čistým městem. Stav města, to, jak vypadá, že je uklizené, že co nejrychleji likvidujeme následky leteckých útoků, že v maximální možné míře fungujeme, jezdí městská doprava, zkrátka téměř vše je jako před válkou, to vše je zásadní pro emocionální stav obyvatel. Když lidé nežijí v ruinách, ale vidí, že to, co fungovalo před válkou, více méně funguje dál, posiluje je to. Když se všichni snažíme žít v co největší míře normálně jako dřív, dodává nám to obrovskou sílu.

To je pro někoho odjinud, kdo sem přijede, až nepochopitelné.

Žijeme a pracujeme naplno. Rozhodli jsme se jen nepřežívat. Je velmi důležité vytvořit ve městě pocit normálnosti. Je to psychologický a mentální doping. Posiluje to a dává sílu, když se můžete procházet podél řeky nebo Ševčenkovým parkem a vše je krásné, kvete, všude jsou lidé, hrají si děti… Žijeme co nejvíc normálně, i když normální život je ve válce samozřejmě nemožný.

Co pro vás dnes znamená statečnost?

Statečnost je zkrátka statečnost. Je třeba si uvědomit, že tady v Charkově není příliš rozdíl mezi tím, žít ve městě, nebo jet bojovat do zákopů, které jsou pár kilometrů odsud. Jsme pod neustálými vzdušnými útoky, jsme každý den v ohrožení života a také, bohužel, občas lidé i umírají. Charkov je tak blízko Rusku a frontě, že město samo je nulová linie. V tom se liší od většiny jiných ukrajinských měst.

Někteří z těch, kteří z Charkova po začátku války odešli, se začali vracet. Nemůže vzniknout konflikt mezi nimi a těmi, kteří tu celou dobu byli?

To si nemyslím. Všichni chápeme, že někdo zkrátka musel odejít do bezpečí. Ať už pro to měl jakýkoliv důvod. Nemyslím si, že by tady někdo soudil jiného za to, že utekl před bombami a ruskou armádou. Uvědomte si, že ruští vojáci byli v Charkově, dostali se do některých okrajových částí města. Naštěstí jsme je vyhnali a město zůstalo celé naše.

Ano, některé čtvrti jako sídliště Saltivka jsou krvavým mementem…

Takže chápete, že odejít s dětmi do bezpečí v takové situaci není špatné, není to žádná ostuda nebo zrada. Ne, my jsme rádi za každého člověka, který se do města vrátí. Pamatuju si, jak jsem byl na vlakovém nádraží a lidé, kteří odjížděli, mi se slzami v očích říkali, že nechtějí opustit město, ale musí.

Co je pro Charkov největší hrozba v nejbližších týdnech?

Jak už jsem říkal, největším problémem jsou pro nás vzdušné útoky na město. KAB, FAB, drony Šáhid, rakety C300, C400… Vždyť víte.

A co vás během války nejvíc pozitivně překvapilo?

Asi ten nejpozitivnější okamžik jsem zažil, když se našim vojákům podařilo osvobodit části města, kam se dostali Rusové. To bylo jako závan čerstvého vzduchu v tom všem hrozném. Pamatuju si, že v březnu roku 2022 tady na ulicích nebyl kromě mě nikdo. Město bylo prázdné. Jen moje auto nebo vojenské vozy. Ale poté, co naši vojáci město zcela osvobodili, se lidé začali objevovat. Otevíraly se kavárny, obchody, firmy… Postupně a čím dál víc. Těch silných pozitivních momentů je mnoho. Když se do ulic vrátil první trolejbus, pak začalo znovu jezdit metro, tramvaj, světla v ulicích se rozsvítila. To všechno bylo nesmírně emocionální. Viděla jste, že my už teď máme ve městě zase dopravní zácpy. Nikdy by mě nenapadlo, že z toho budu mít radost!

Přesto – z Ruska se ozývají hlasy, a nejen od Putina, že Charkov by měl být ruský. Co vy na to?

Můžou si říkat, co chtějí. Jsou to jen slova. Charkov vždy byl ukrajinský, je a zůstane. Charkov je ukrajinské město.