Před masakrem v Srebrenici rozdával Mladić dětem bonbóny

Jeho hvězda začala vycházet v červnu 1991, kdy ho jako nadporučíka přeložili z makedonské metropole Skopje do Kninu v chorvatské Krajině, kde se vyšvihl na velitele 9. sboru jugoslávské armády.

Instinktivní, inteligentní, chladnokrevný – tak ho líčili podřízení. O pouhých pár měsíců později se stal generálmajorem.

Po smrti dcery Any, skvělé studentky medicíny, se podle zpráv z okolí drasticky změnil. Trpěl depresemi, záchvaty vzteku se střídaly s netečností, nevybíravě prosazoval svou vůli. Ana si vzala život v březnu 1994, když se od ostatních studentů, s nimiž jela do Ruska, dozvěděla o brutalitě bosenské války. Její pokus promluvit si s otcem večer předtím, než spáchala sebevraždu, ztroskotal.

„Nikdy nenařídím ústup, i kdyby to mělo stát milión lidských životů“ – tak znělo jeho motto. Jeho cynismus se stal proslulým. Svědci později vypověděli, že krátce před masakrem ve Srebrenici rozdával na náměstí vyděšeným muslimským dětem bonbóny. Jedno z nich dokonce hladil po hlavě a uklidňoval: „Všechno dobře dopadne.“

Až do počátku roku 2002 prý žil naprosto nerušeně ve své vile v bělehradské diplomatické čtvrti Kostunjak. Teprve po dopadení jugoslávského exprezidenta Slobodana Miloševiče mu začala být půda pod nohama horká.

„Pokud se mě pokusí zatknout, budou mrtví na obou stranách,“ nechával se slyšet s oblibou v pekařství poblíž bydliště. Někteří z členů jeho ochranky, většinou v uniformách jugoslávské vojenské policie, začali na jaře 2002 nosit civilní oděv. Mnozí to považovali za jasné poselství: generál zmizel.

Pak se rojily dohady, že se vynořil někde a zase jinde. Údajně se skrýval až do konce roku 2005 na utajeném místě v Bělehradě, střežen několika svými nejvěrnějšími.

Hovořilo se o Valjevu, městě na východě Srbska, kde se chtěl věnovat včelařství. Pak o Han Pijesaku, kde se nacházel na bosenské války (1992 až 1995) jeho hlavní stan. Pátrači nesčíslněkrát prohledali dům rodiny Mladičových a jeho syna Darka. Našli sice dva jeho deníky, avšak nejspíš žádnou stopu, jež by je k němu dovedla.

Vladimir Vukčević, srbský zvláštní prokurátor pro válečné zločiny, potvrdil letos v únoru, že byl počátkem roku 2006 připraven vyjednávat s Mladičem o tom, že by se vzdal úřadům. Proti se postavil premiér Vojislav Kostunica, zapřisáhlý odpůrce haagského soudu.

Jeho manželka Bosiljka před časem před bělehradským soudem uvedla, že její muž už nežije. Prý utrpěl tři mozkové mrtvice a do konce života zůstal odkázán na péči lékařů.