Článek
Sálih Muslim absolvoval istanbulskou technickou univerzitu a do loňska vedl syrskou kurdskou Sjednocenou demokratickou stranu (PYD). Jako člen opozičního výboru pro demokratickou změnu se od roku 2012 pravidelně stýkal s tureckými představiteli.
V Damašku se s ním a dalšími členy výboru sešli tehdejší velvyslanci USA a Turecka Robert Ford a Omer Onhon. Turecko tehdy chtělo vědět, proč výbor nepracuje s opoziční Syrskou národní radou. Skupina ho ujistila, že se považuje za součást opozice.
Další jednání se uskutečnilo v Istanbulu. Turecko zprostředkovalo setkání s dalšími syrskými oponenty a chtělo, aby pracovali pod jeho záštitou. Zbylé skupiny ale podle Muslima odmítly uznat právo Kurdů na existenci.
Turci nenabídli vůbec nic
„Mohly něco nabídnout aspoň na papíře. Žádali jsme svá demokratická práva. Chtěli jsme, aby přiznaly, že v Sýrii existuje kurdský problém a že ho vyřeší. Pak jsme byli ochotni spolupracovat. Ale oni řekli: 'Ne, vy neexistujete'. Jak mám s někým spolupracovat, když neexistuji?" řekl Muslim.
Při dalších kontaktech Turci podle Muslima netlačili na to, aby se syrští Kurdové vzdali svých území v Sýrii, hovořilo se jen o jejich připojení k opozici. Kurdové Turecku vysvětlili, že se syrské úřady ze severní Sýrie stáhly a vzniklo správní vakuum, které Kurdové vyplnili. Na to Turci mlčeli.
Turecko v té době vyjednávalo s vůdcem vlastní Strany kurdských pracujících (PKK) Abdullahem Öcalanem. Podle Al-Monitoru chtěli Turci, aby Öcalan využil svého vlivu a přiměl syrské Kurdy vzdát se autonomie a bojovat proti prezidentovi Bašáru Asadovi. Muslim řekl, že o ničem takovém s ním nejednali.
V roce 2015 dohlížel na operaci, při níž byla po dohodě s Turky přemístěna hrobka děda zakladatele osmanské říše šácha Sulajmána. Po přemístění Sulajmánova hrobu se ale dobré vztahy s Tureckem podle Sáliha Muslima pokazily. Turecko v té době poskytovalo výcvik skupinám jako fronta An-Nusra, napojené na Al-Káidu, a povzbuzovalo je k útokům na Kurdy. „Turecko hrálo na dvě strany. Turci dojížděli k Sulajmánovu hrobu, kde je zřízena na jeho ochranu malá turecká základna, přes Džarábulus ovládaný těmito skupinami. Mohli jezdit i přes (kurdské) Kobani, ale volili Džarábulus, a to vyvolalo naše podezření. My jsme trasu naším územím nikdy nezavřeli," řekl Muslim.
Jenomže v Turecku došlo v roce 2015 k velkým vnitropolitickým změnám. V parlamentních volbách v červnu toho roku utrpěla vládní strana AKP s níž je spojen prezident Recep Tayyip Erdogan, porážku, nezískala většinu, dostala jen 41 procent hlasů. Posílila sekulární Lidová republikánská strana CHP s 25 procenty a do parlamentu se poprvé dostala prokurdská HDP s 13 procenty blízká Kurdům.
Vládu se sestavit nepovedlo a Erdogan vsadil na vyvolání obav z Kurdů. Jako záminka posloužil atentát na policisty spáchaný Kurdskou stranou pracujících, protože policisté nedokázali ochránit Kurdy v Surucu před atentátníkem z Islámského státu. Příměří s PKK skončilo, Kurdové se stali hlavním nepřítelem a AKP vyhrála v listopadu opakované volby s 49,5 procenta.
„Při zpětném pohledu vidím, že Turecko nikdy nestálo o mír s Kurdy,” dodal Muslim.