Článek
Na děsivý stav upozornili ve středu Lékaři bez hranic, kteří tam pomáhají a poskytují obyvatelům i psychologickou pomoc.
„Konflikt těžce dopadá na civilisty i zdravotnický personál na obou stranách frontové linie,“ řekl vedoucí mise Lékařů bez hranic na Ukrajině Stephane Prevost.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
„Rychle se zhoršující bezpečnostní podmínky zároveň výrazně omezují přístup pomoci humanitárních organizací k těm, kdo ji nejvíce potřebují,“ upozornil s tím, že se situace zhoršila během posledních dvou týdnů, kdy se naplno rozhořely boje.
Tragická situace panuje v obklíčeném Debalcevu, kde uvízly tisíce lidí, které se nepodařilo evakuovat. Vedoucí lékař městské nemocnice ohlásil Lékařům bez hranic, že většina personálu uprchla ve strachu o život po ostřelování 23. ledna. V nemocnici zbyl jen on a zvládá pacientům poskytovat pouze základní první pomoc.
„Děláme, co je v našich silách, abychom více podpořili zbývající nemocniční personál v Debalcevu, ale intenzivní boje brání našim týmům v přístupu do města,“ uvedl Prevost.
Nedalekou nemocnici ve Svitlodarsku, kterou Lékaři bez hranic také podporují, zasáhlo ostřelování 26. ledna. Veškerý tamní personál poté zařízení opustil. Zoufalá je také situace v Horlivce, ležící na frontě. Zástupce ředitele nemocnice uvedl, že traumatologie každý den přijímá 30–100 pohotovostních případů. Jediná fungující nemocnice je v Artěmivsku.
Utrpení uprchlíků
Na východní Ukrajině vedle lékařů působí i psychologové, protože civilisté extrémně těžce snášejí rok dlouhou bratrovražednou válku.
Psycholožka Jelena Bogatskaja uvedla: „Všichni tito lidé musejí sedět ve sklepích, trpí ostřelováním. Všichni se bojí, je to extrémní primární strach. Když jste svědky ničení budov, vyděsí to. Jenom spatřit muže v uniformě v nich vyvolává strach a paniku, protože si je spojují s hrůzami války, jimiž prošli. Projevuje se u nich agresivita a bezmocnost. Nechápou, proč byli zataženi do války. “
Potvrzuje to i přerývané vyprávění Iriny Savčukové, která odešla z Horlivky a nyní žije v nouzovém úkrytu v Kostjantynivce: „Žili jsme kousek od frontové linie a trpěli jsme neustálým ostřelováním. Děti byly velmi vyděšené hlukem, tak jsme odjeli 18. října. V prosinci byla střecha našeho domu poškozena.“
Ani útěk do nouzových provizorních prostor ale její děti strachu nezbavil: „Poslední týden žijeme ve sklepě. Děti jsou tak vystrašené, že se bojí jít nahoru. Během dne jsou venku na ulici, ale v noci jsou vystrašené a přicházejí do domů.“
Mnozí jen touží, aby boje skončily a život se vrátil do normálních kolejí: „Přejeme si, aby to všechno skončilo. Ačkoli náš dům byl stržen, přála bych se vrátit a postavit ho znovu, bydlet ve svém domě, abych se cítila pohodlně,“ řekla Olga Aleksejevna, která byla také odsunuta z Horlivky.