Opět stojíme na nesprávné straně, varuje expertka před příklonem Srbska k Moskvě

„V posledních letech ruský vliv prudce vzrůstá, je to ale měkká síla, což mě nejvíce trápí, protože proti té se nejhůře vzdoruje,“ tvrdí Milićová a především varuje před postojem Srbska: „Nepravdivá vyjádření, s nimiž Rusové přicházejí, jsou dobře přijímána a dále šířena předními srbskými politiky a hlavními médii. To je hlavní rozdíl od toho, co se děje ve většině východoevropských zemí a představuje to velký problém.“

Milićová se obává, že se Srbsko může opět ocitnout na nesprávné straně, jako tomu bylo v devadesátých letech, přičemž nijak Srby nezbavuje odpovědnosti: „Když dáte legitimitu autokratickému režimu, podporu Miloševičovi, tak musíte nést důsledky.“

Milićová se bojí aktuálního příklonu k jeho idejím. „Když volíte mezi svým svědomím a nacionalismem s populismem a hlas dostane nová generace promiloševičovských sil, nemůžete z toho vinit nikoho jiného, než občany této země. Místo, abychom se poučili z nedávné historie, opakujeme stejné chyby, kdy stojíme na nesprávné straně. A tak, jako jsme selhali při pohledu na to, kudy se svět vydá po pádu berlínské zdi, obávám se, že přesně totéž děláme nyní.“

Sama se však příklonu k populismu nediví: „Když vidíme, že i země s mnohem delší tradicí demokratických institucí jsou náchylné podlehnout populismu, tak je jasné, jak silné je to v Srbsku. Problémem Srbska je, že nikdy nemělo skutečnou demokracii, která přináší výsledky jen dlouhodobě. Na začátku 21. století nemůžete obviňovat nikoho jiného za nedostatek demokracie, než sami sebe.“

Přiznává však, že příčin je více: „Taky děláme oběti sami ze sebe, tvrdě se stavíme globalizaci, místo toho, abychom si uvědomili, jak zaostáváme v konkurenceschopnosti pracovní síly, ve vzdělání. To je živná půda pro populismus.“

Obává se také jisté naivnosti nastupující generace: „Mladá generace je odtržená od politiky, zajímají je jen hnutí, která mají pouze jedno téma bez širšího ideologického kontextu, což je opět kontraproduktivní. Ekologie nemůže být prosazována bez odpovědnosti a boj proti korupci nemůže uspět, když nevíte, jak by měl fungovat stát a jaké by měl mít základní principy.“

Miličová upozorňuje, že si v Srbsku jen málokdo uvědomuje, že Moskva využívá zemi pro své zájmy: „Klíčové je pochopit, oč Rusku jde. Každý je přesvědčen, že nás nechce Rusko dobýt a ovládnout. O to mu také nejde, chce kontrolovat srbské vedení, aby ukázalo ruským občanům, že současná ruská politika má podporu, že rozšiřování EU a angažování EU bylo možné jen, když bylo Rusko malé a poražené. Chce ukázat, že od té doby, co se vrátilo na mezinárodní scénu a nabízí svůj alternativní pohled na zahraniční politiku, má své podporovatele. Rusko potřebuje oprávnit svou globální politiku pro svou vnitřní potřebu. Srbsko do toho hezky zapadá.“

Moskva ale má podle Milićové více důvodů pro podporu Srbska: „Přirozeně jsou i další důvody, proč je velmi aktivní v Srbsku a v dalších částech západního Balkánu - chce podkopat EU, vytvořit třenice mezi členskými zeměmi EU, mezi tím, jak vnímají svou roli a jak reagují. Dělají to i kvůli NATO.“

Na případu plynovodu South Stream ukazuje i to, jak Rusko využívá ekonomickou politiku pro své geostrategické zájmy: „Vybralo Srbsko místo Rumunska, protože chtěli zemi, která není členem EU.“

Je tu ale ještě jeden důvod, proč je pro Moskvu tak důležitý vztah s Bělehradem: „Srbsko je pro ni také důležité, aby velmi perverzním způsobem oprávnila svůj nárok na Krym. Srbsku jste vzali Kosovo a uznali jste je, tak co je špatného na tom vzít si Krym?“

Milićová přitom opět varuje před přístupem Bělehradu: „Rusové mají podporu srbských představitelů, protože se odmítli zmiňovat o masakrech, kterých jsme se dopustili v devadesátých letech v Kosovu, což byl, myslím, klíčový důvod k intervenci NATO. A je to klíčové téma, které brání vytváření paralely mezi tím, jak se Rusové zmocnili Krymu a jednáním o statutu Kosova.“ Na Krymu se neodehrávalo nic podobného, jako bylo vyhánění Albánců ze Srby obývaných částí Kosova.

Milićová se nedomnívá, že by do náruče Ruska zahnalo Srbsko bombardování v roce 1999 a odtržení Kosova. „Masakry, kterých se dopouštěli Srbové, byly děsivé. Možná události, které vedly k intervenci, nebyly všemi plně ověřeny, ale to, co jsme dělali během intervence, kdy jsme vyhnali většinu Albánců z Kosova a dopouštěli se zločinů, intervenci opravňuje.“

Méně spokojena je však se současným přístupem Západu, který se rychle snaží vyřešit problémy na Balkánu kvůli migrační krizi, včetně otázky definitivního statutu Kosova, a vychází kvůli tomu vstříc současnému bělehradskému vedení: „Obavy však ve mně vzbuzuje, co Západ dělá v těchto dnech. Ve chvíli, kdy je vyčerpaný, protože čelí několika skutečně vážným krizím, jako je migrační, řecká a brexit, kdy musí bojovat na několika frontách, se rozhodl položit na stůl otázku definitivního statutu Kosova”.

„Bez silného zapojení srbského vedení nemá jiné řešení, jak kontrolovat balkánskou centu migrantů nebo odtrhnout Kosovo od Srbska. Protože nemá jiné řešení, přehlíží velké množství nedemokratických trendů v Srbsku a taky přehlíží rostoucí ruský vliv v Srbsku. Nechal se koupit mantrou současných srbských vůdců, že jsou to nově zrození demokraté, že litují toho, co se stalo v devadesátých letech a že chtějí dosáhnout nějaké dohody, a tím nepřijatelně podkopávají autority předchozího demokratického vedení, které zadrželo Karadžiče, Mladiče a Miloševiče. Tím Západ přispívá k vymizení i toho mála demokratické kultury v Srbsku.“

Současně zmiňuje, že cesta Srbka k demokracii po pádu Miloševiče byla velmi složitá: „Náš přechod k demokracii byl zkomplikován tolika problémy, Černá Hora chtěla samostatnost, museli jsme se potýkat s otázkou válečných zločinů a jejich stíhání před tribunálem ICTY, nikdy jsme nezačali s lustracemi, protože jsme neměli zdroje na to, abychom se vypořádali se vším - museli jsme se potýkat s problémy přechodu od autokracie a s transformací ekonomiky“.

Riziko, jaké Balkán může přinést, zmínil i další účastník konference StratCom Summit Mark Laity, který na Vrchním velitelství aliančních sil v Evropě (SHAPE) zastává šéfa strategické komunikace. Na jeho vyjádřeních je dobře vidět pohled Západu, který přehlíží detaily. „Balkán je stabilní, ale křehký, zní to trochu jako klišé, ale je to pravda,“ řekl Novinkám.

Současně zmínil, jak moc se situace zlepšila: „Nedokážu si představit zvrat v konfliktu v Kosovu, i když tu pořád přetrvávají špatné pocity, ale fungují tu politické struktury. A stejné je to v Srbsku. Mnoho zemí uznalo Kosovo jako nezávislý stát, Srbsko ne. Vzhledem k jeho kulturním politickým a citovým vazbám je to velmi těžké, ale plánují invazi do Kosova? Ne. Takže opět máte stabilitu. Co ale zůstává, jsou nevyřešené problémy, nevyřešené politické otázky, a dokud se nevyřeší, tak tu je prvek křehkosti. Jak jsem řekl, je to stabilní, ale jsou tu slabá místa.“

Vlivu Ruska a jeho her si je však vědom i on: „Rusové hrají na strunu slovanské sounáležitosti a pravoslaví. Myslím, si, že to není zdravé. Nikdo nemusí být podrážděný, že by Srbsko vstupovalo do NATO. Nežádalo o to ani Srbsko, ani my. Není tu o čem mluvit. Když se zkouší z toho vytvořit umělý problém, tak tu žádný problém není, máme velmi dobré vztahy se Srbskem. Toť vše.”