Článek
Pacient trpěl těžkou demencí, nebyl schopen pohybu ani komunikace a nebyla naděje na zlepšení jeho zdravotního stavu. Ke konci života trpěl 82letý muž také zánětem plic a žlučníku.
Syn, který o otce doma pečoval, v žalobě tvrdil, že umělá výživa vedla jen k „nesmyslnému prodloužení utrpení způsobeného nemocí“. Podle syna měl lékař změnit cíl terapie a umožnit jeho otci zemřít.
Obrátil se proto na soud se žádostí o odškodnění ve výši 100 tisíc eur (cca 2,6 milionu korun), které měl lékař zaplatit jako bolestné, dalších 50 tisíc eur pak chtěl jako kompenzaci nákladů na péči o otce.
Nejvyšší zájem
Soud první instance žalobu odmítl, odvolací soud ale muži přiřkl bolestné ve výši 40 tisíc eur (milion korun). Případ se později dostal až k nejvyššímu soudu v Karlsruhe, který verdikt o odškodnění odmítl s tím, že „lidský život je nejvyšším právním zájmem a je hoden absolutních snah o udržení“.
Soudci rovněž poukázali na to, že neexistoval jasný postoj nemocného k umělému udržování při životě. Lékař proto nejednal proti vůli nemocného. „Není možné k životu - i těžkému přežívání - přistupovat jako ke škodě,“ zdůraznili soudci.
Připomněli, že pokud se lidé chtějí vyvarovat podobných případů, měli by svou vůli, kdy chtějí být léčeni a v jakých případech léčbu odmítají, jasně vyjádřit formou právního zápisu.
V tom případě otec nezanechal nic, co by dalo vodítko k tomu, že nechce mít zavedenu nasogastrickou trubici.