Noc, kdy vyhaslo 270 životů: Předvánoční atentát v roce 1988 nad Lockerbie

Jumbo Jet pojmenovaný Clipper Maid Of The Seas (Klipr Mořská panna) mířil z letiště Heathrow v Londýně do Detroitu. Transatlantický let zahrnoval mezipřistání na letišti JFK v New York City. Z Heathrow odstartoval 21. prosince v 18.25 místního času se skoro půlhodinovým zpožděním, do Spojených států již nedoletěl.

Posádka před opuštěním vzdušného prostoru Británie navázala spojení s řídící věží v Shanwiku. Ještě v 19.01 se stroj letící ve výšce 9400 metrů rychlosti 804 km/h ohlásil. O minut později však už dispečerovi ze Shanwiku neodpověděl a na radaru bylo místo jednoho odrazu vidět pět. Záhy poté dopadly hořící trosky Boeingu 747 u Lockerbie.

Kdyby stroj vzlétl včas, na zemi by nikdo nezahynul, časovaná bomba by explodovala později a trosky by dopadly do moře.

Zadní část trupu se zřítila u ulice Rosebank Crescent. Předek trupu dopadl čtyři kilometry východně od Lockerbie. Trup s centroplánem se zřítil v ulici Sherwood Crescent na tři domky. Další stavení tam poničilo 91 tun hořícího paliva.

Jasné plameny zpozoroval i pilot British Airways, který seděl za kniplem letadla na lince z Londýna do Glasgow. Hned se spojil se se skotskými úřady. Dopad trosek zaznamenal i britský geologický úřad. Seizmografy zachytily zemětřesení o magnitudě 1,6.

Ten večer se Marjorie McQueenová dívala na televizi se svou čtrnáctiletou dcerou, když slyšela hluk. „Myslím, že slyším bouřku,“ řekla dceři. Hluk však neustával. „Zajímalo by mě, jestli nehrozí výbuch bojleru,“ řekla jí a šla ho zkontrolovat. „Když jsem vyšla ven, uvědomila jsem, si, že něco právě minulo dům. A pak během pěti sekund nastalo ohromné zahřmění. Nebyla to exploze, nikdy bych to nenazvala explozí. To bylo všechno, co jsem slyšela. A pak to profrčelo a náhle se celé nebe zbarvilo oranžově, plameny šlehaly do vzduchu do výše stovek metrů. Netušila jsem, co se stalo,“ řekla po třiceti letech BBC.

Osudnou noc si pamatuje i Peter Giesecke, kterému tehdy bylo 35 let. Děti už byly v posteli, když uslyšel hrozný rachot. Z okna viděl, jak padá k zemi svítící objekt a exploduje v nedaleké ulici Sherwood Crescent. Pak následovala obrovská rána u zadního vchodu. Vypadla elektřina a všude byl cítit letecký petrolej. „Děti sešly dolů ze schodů. Křičely. Všude byly trosky a sklo. Vzal jsem si baterku a posvítil si ven. Na mém živém plotu byla těla. Ležela přímo před okny. Vždycky si budu pamatovat jednu dívku – měla modrý svetřík.“

Pád letadla nikdo nepřežil. Zemřelo všech 243 pasažérů z dvaceti zemí, mezi nimiž bylo 35 amerických studentů Syracuse University ve státě New York, kteří se vraceli domů na Vánoce. Nepřežil ani nikdo z posádky, i když jednoho stewarda našla naživu žena farmáře z Lockerbie. Než se se však podařilo sehnat pomoc, podlehl těžkým zraněním. Patologové zjistili, že přežít mohli i dva pasažéři, jenomže místo dopadu bylo příliš odlehlé.

Dalších jedenáct obětí pocházelo z ulice Sherwood Crescent. Zahynuli, když střední část křídla s palivem dopadla rychlostí přes 800 km na dům číslo 13. Na jeho místě vznikl kráter dlouhý 47 metrů o objemu 800 metrů krychlových. Další lidé zemřeli v sousedních domech, když explodovalo palivo. Žár byl takový, že se těla některých nikdy nenašla. Hořící trosky dopadaly až na silnici A74 spojující Glasgow s Carlisle a poškodily několik aut.

Záhy bylo jasné, že se stroj nezřítil kvůli technické závadě, protože se rozpadl už ve vzduchu, což naznačovalo, že se stal obětí pumového atentátu. Už 22. prosince se k němu přihlásilo několik teroristických organizací včetně íránských Strážců islámské revoluce, Lidové fronty za osvobození Palestiny, libanonského šíitského Islámského džihádu a severoirské Ulsterské obranné ligy.

Vyšetřování hypotézu o pumovém atentátu potvrdilo. Už na Štědrý den se podařilo najít součástku, na které byly patrné stopy výbuchu. I když se stroj roztříštil na více než 10 000 úlomků, podařilo se také zjistit, že v místě uložení zavazadel v přední části trupu je v plášti padesáticentimetrový otvor, který způsobila exploze. Laboratorní testy zjistily přítomnost dvou chemických látek, které se používají v semtexu. Přední část letadla se odlomila jen tři sekundy po explozi.

Nakonec se podařilo lokalizovat i kontejner, kde bylo uloženo zavazadlo s náloží. V půlce ledna 1989 se spolu s úlomky kontejneru, v nichž byla zavazadla, podařilo najít i odlomený kousek plošného spoje z kazetového radiomagnetofonu Toshiba RT SF16, který měl být použit k odpálení semtexu. Podobný typ chtěla použít při atentátu Lidová fronta pro osvobození Palestiny, ale německá policie 17 členů teroristické buňky zadržela v říjnu 1988.

Našly se zbytky kufru značky Samsonite, ve kterém byla uložená nálož. Vzor Silhouette 4000 se prodával jen na Blízkém východě, což zúžilo okruh podezřelých, zvláště když se zmíněný radiomagnetofon prodával kromě USA v Libanonu a v Libyi, ale ne ve Velké Británii.

V kufru bylo dětské oblečení vyrobené na Maltě, které pomohlo při dalším pátrání. Pocházelo z obchodu Mary´s House a maltský obchodník Tony Gauci je prodal muži s libyjským přízvukem. Na fotografii později identifikoval i kupujícího. Tím měl být Abdal Basat Alí Muhammad Migrahí.

Že stopy vedou do Tripolisu, potvrdil nález kousku časovače MST 13. Byl podobný tomu, jenž byl nalezen o deset měsíců dříve u libyjského agenta, který převážel materiál na bombu ze semtexu a chtěl s ní odpálit letadlo, jenže na letišti neprošel kontrolou.

Podařilo se také zjistit, jak se nálož dostala na palubu letadla. Spoj začínal ve Frankfurtu na Mohanem. Odtamtud odlétal Boeing 727, ze kterého se v Londýně přestupovalo do Boeingu 747. Kufr s náloží se do letadla dostal, když se ve Frankfurtu překládala zavazadla z Malty.

Po tříletém společném vyšetřování policejní stanice v Galloway a Dumfries s americkou FBI, kdy bylo vyslechnuto přes 15 000 svědků, obvinili z vražedného atentátu Migrahího, který pracoval pro libyjskou tajnou službu a byl šéfem bezpečnostního oddělení Libyjských arabských aerolinií. Byl také v kontaktu s výrobcem časovače, švýcarskou firmou Mebo. Druhým obviněným byl manažer libyjských aerolinek na maltském letišti Luka Amín Chalífa Fahíma.

Dostat podezřelé před soud však bylo těžké, Libye je nechtěla vydat. Nakonec se však podařilo dosáhnout dohody. Oba podezřelí byli skotské policii předáni na jaře 1999 v nizozemském Camp Zeistu, který byl vybrán jako neutrální půda pro soudní proces.

Obvinění se rozhodli nevypovídat. Fahíma byl 31. ledna 2001 zproštěn obvinění, Migrahího odsoudili skotští soudci na doživotí s tím, že nemůže být propuštěn dříve než za 27 let. O rok později byla zamítnuta jeho žádost o odvolání.

Libye po americké invazi do Iráku na jaře 2003 nejen odstoupila od vývoje zbraní hromadného ničení, aby ji nepotkal podobný osud jako Irák, ale také se zřekla terorismu a domluvila se na odškodném pro oběti. Kaddáfího režim ale nikdy nepřiznal, že by stál za atentátem, a neomluvil se za něj, pouze „přijal odpovědnost za skutky svých občanů“. [celá zpráva]

Slíbil však zaplatit půldruhé miliardy dolarů do kompenzačního fondu pro oběti vzájemných útoků Washingtonu a Tripolisu v 80. letech, kdy peníze šly jak pro pozůstalé po obětech atentátu na západoberlínskou diskotéku z roku 1986, tak pro pozůstalé atentátu na Jumbo Jet společnosti PanAm nad Lockerbie. Spojené státy daly 300 milionů dolarů na odškodnění amerických náletů a vyškrtly Libyi ze zemí podporujících terorismus. Rada bezpečnosti OSN pak zrušila sankce na Libyi. [celá zpráva]

Pozornost k případu se obrátila opět v roce 2009. Libye v roce 2008 uzavřela s Velkou Británií smlouvu o předávání vězňů a v říjnu 2008 požádala, aby jí byl Migrahí předán, protože trpí rakovinou prostaty. Tato žádost byla zamítnuta, ale další už navzdory protestům Spojených států schválil ministr spravedlnosti Kenny MacAskill. Podle lékařů atentátníkovi zbývaly jen tři měsíce života. Na svobodu se dostal 20. července 2009 a odletěl do Libye, kde byl bouřlivě přivítán. [celá zpráva]

I když atentátník trpěl rakovinou prostaty, rozhodně mu nezbývalo jen pár týdnů života. Migrahí zemřel až v květnu 2012, byť se jeho stav výrazně zhoršil už v létě 2011, kdy upadl do kómatu. [celá zpráva]

Když se ukázalo, že stav Migrahího není tak vážný, jak se uvádělo, okamžitě se objevily spekulace, proč se dostal na svobodu. Přispělo k tomu, že lékařský posudek nevystavil specialista na léčbu rakoviny. Spojovalo se to s velkým kontraktem na těžbu ropy v Libyi, který získala společnost British Petroleum. Podle zdrojů listu The Daily Telegraph byl podpis kontraktu údajně podmíněn právě propuštěním Migrahího, i když to odmítl jak britský premiér Gordon Brown, tak Kaddáfího syn Saíf Islám, který dohodu o těžbě vyjednával.

Objevil se však i jiný důvod možného rychlého propuštění Migrahího. Ten se před repatriací do Libye vzdal druhého odvolání, což je podmínkou propuštění z humanitárních důvodů. Nové projednání případu mohlo poukázat na řadu nesrovnalostí. Už v létě 2007 se revizní komise skotské justice vyslovila pro přezkoumání případu a Migrahí se na základě toho podruhé odvolal. Už v roce 2008 se objevily informace, že důkazy byly sporné.

Klíčový svědek, maltský obchodník Gauci, u kterého si měl Migrahí koupit oděvy, dostával podle závěrů komise návodné otázky. Libyjce identifikoval až několik měsíců poté, co se jeho fotografie objevila v novinách. Navíc uváděl, že ho navštívil v jiné době, než kdy byl Migrahí na Maltě. A odsouzený agent popíral, že by jeho krámek navštívil.

Pochybnosti panovaly i u klíčových důkazů. Na úlomku tištěného spoje z přehrávače Toshiba nebyly patrné stopy výbuchu, navíc se u soudu překládaly i fotografie z kontrolního vzorku, který byl podroben testu. Na některých snímcích nebyly také vidět stopy pájky, jako by se jednalo o nepoužitý plošný spoj, a ne spoj ze zničeného přehrávače.

Ještě více otázek bylo u časového spínače. Ty sice firma Mebo prodala Libyjcům, ovšem pájeny byly směsí cínu a olova, a ne jen cínem, jako ten nalezený na místě exploze. Údajně se mělo jednat o prototyp.

Navíc se o spínačích mluvilo ještě předtím, než byl úlomek 10. října 1989 ve Skotsku nalezen. Na fotografiích byly opět ukázány úlomky dvou různých spínačů a laboratorní testy prokázaly, že při explozi byl spínač vždy zcela rozmetán a nezbyly z něj žádné tak velké úlomky, jako byl ten nalezený.

Že byl odsouzen nevinný, si myslel i Jim Swire, který zastupoval pozůstalé a jehož dcera Flora zahynula při atentátu. Skotský profesor práva Robert Black označil odsouzení Migrahího za „nejostudnější justiční omyl ve Skotsku za sto let“. Podle něj vynesli soudci verdikt v rozporu s důkazy, protože byli pod tlakem, aby byl atentát potrestán. Proto nebyl proces veden správně.

Podezření také vyvolává, proč Libye v roce 1999 najednou souhlasila s vydáním podezřelých. Objevily se spekulace, že to Kaddáfí udělal kvůli zlepšení vztahů a agenta obětoval.

Otázky, kdo skutečně spáchal atentát a kdo si jej objednal, tak přetrvávají. Pachateli nemuseli být nutně Libyjci, ale třeba Palestinci z radikální Lidové fronty pro osvobození Palestiny, i když ta po prvním přihlášení k útoku svoje autorství popřela.

Podle investigativní reportáže televize Al-Džazíra mohl být útočníkem egyptský terorista Muhammad Abú Talb, což už v roce 2002 naznačovali nezávislí vyšetřovatelé. Ti také zpochybnili, že nálož byla přepravena z Frankfurtu, kam se měla dostat z Malty. Talb měl údajně podplatit zaměstnance londýnského letiště. Krátce před atentátem byl na Maltě a v diáři měl zakroužkované datum 21. prosince. [celá zpráva]

U soudu v Nizozemsku Talb vše popřel s tím, že v době útoku byl ve Švédsku, kde tehdy žil. Zkušenosti z pumových útoků však měl, v roce 1989 byl odsouzen ve Švédsku za sérii teroristických útoků v Amsterdamu a Kodani. Palestinská skupina také používala semtex, místo časového spínače měl však barometrický, reagující na pokles tlaku ve větších výškách.

Zatímco Kaddáfí měl důvod zaútočit na Američany kvůli americkým náletům na Libyi v polovině osmdesátých let, u palestinských radikálů chybí motiv pro útok na americké letadlo. Podle Al-Džazíry si je mohli najmout Íránci. Naznačil to i bývalý příslušník íránských tajných služeb, který utekl do Německa, Abdolghassem Mesbahi. Katarské televizi řekl, že atentát nařídil ajatolláh Chomejní jako odvetu za sestřelení íránského airbusu americkým námořnictvem v Perském zálivu o šest měsíců dříve. [celá zpráva]

Při něm zemřelo 290 lidí. Zahynout měl stejný počet osob. [celá zpráva]

Podle Al-Džazíry byl atentát dohodnut na tajné schůzce na Maltě. Účastnit se jí měli zástupci íránského, syrského a libyjského režimu. Libyjci se tedy na akci podíleli, ale jejím hlavním strůjcem byl údajně Syřan Ahmad Džibríl, který měl jmenovat Palestince Hafíze Dalkamoniho šéfem teroristické buňky. Ten zase naverboval jordánského výrobce bomby Marvána Chrísata. Oba posledně jmenované zatkli v Německu pár měsíců před útokem nad Lockerbie. Policie u nich našla čtyři nálože, z nichž jedna byla stejná jako ta, která rozmetala boeing nad Skotskem.

Naopak bývalý libyjský ministr spravedlnosti Mustafa Abdal Džálil během povstání, které vedlo v roce 2011 ke Kaddáfího pádu, uvedl pro švédský list Expressen, že atentát nařídil právě libyjský diktátor. Právě proto údajně chtěl, aby se Migrahí vrátil do Libye a proces se znovu neotvíral a nezhoršila se pozice Kaddáfího režimu.