Článek
Přinejmenším ve dvou ohledech Schrammovi představují v dnešní Spolkové republice spíš výjimku než pravidlo. Za prvé: ano si řekli už před sedmi lety. Za druhé: vychovávají tříletou Sandru a Ulrike je těhotná.
Také Postupim, metropole východoněmeckého Braniborska, si, pokud jde o demografická data, vede pozoruhodně. Zatímco se nemálo německých měst a obcí potýká se stárnutím a úbytkem obyvatel, na konci roku 2014 žilo v Postupimi 163 688 duší, tedy o 2571 víc než předloni.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Fotbalový babyboom se nakonec nekonal
„Navíc se vejdeme do trojice nejúspěšnějších hlavních měst spolkových zemí ve dvou kategoriích – v průměrném věku nám se 42,5 roku náleží bronzová medaile a v podílu dětí do 12 let dokonce zlatá,“ chlubí se starosta Jann Jakobs.
Devět měsíců po finále fotbalového mistrovství světa v Brazílii a čtvrtém titulu pro Spolkovou republiku po vítězství 13. července 2014 ve finále nad Argentinou němečtí porodníci nezaznamenali nezvykle vysoké počty novorozenců.
„Babyboom jako výsledek euforie kolem šampionátu není u nás nic jiného než krásná iluze. V tomto ohledu jsme nenásledovali Brazilce a Italy, kteří se zapřísahávají, že si jím po každém titulu prokazatelně prošli,“ potvrzuje Rolf Ulrich, šéf Institutu pro výzkum obyvatelstva a zdraví při univerzitě v Bielefeldu.
Na porodnickém oddělení berlínské kliniky Charité 40 týdnů po finále přišlo na svět dokonce méně dětí než obvykle. „Uvítali jsme v průměru čtyři děti za den, ačkoli jinak to bývá devět až deset,“ upozorňuje Wolfgang Heinrich, ředitel kliniky. „Možná Berlíňany sledování turnaje příliš vyčerpalo, nebo toho příliš vypili,“ hledá vysvětlení.
Nad obvyklou statistiku přírůstků se nevyšvihly ani počty novorozenců v Mannheimu, Frankfurtu nad Mohanem či Münsteru. Jedinou bílou vránou se ukázal Braunschweig, kde se za dva dubnové týdny rozezněl novorozenecký pláč ve 114 případech, zatímco loni jen 103krát.
„Souvislost s radostí nad úspěchem německého národního týmu si však potvrdit netroufnu,“ sdělila Ingrid Krügerová, mluvčí městské kliniky.
Kdyby byla Jutta Schmaltzová muž, řeklo by se, že letos v únoru oslavila Kristova léta. Ve třiatřiceti ve své profesi dosáhla nemálo: vystudovala design na prestižní Technické univerzitě ve Stuttgartu jako nejlepší v ročníku a nastoupila do jednoho z nejproslulejších studií v Berlíně.
Single jako průmysl
„Práce mě baví, moc. Navrhovala jsem interiéry pro velké firmy, radnice, ministerstva, ale i celebrity. Když se zadaří, mám pokaždé radost jako malá holka. Nezevšedněla mi,“ přiznává.
Velmi slušně vydělává, může si dovolit přepychové apartmá na vyhlášené adrese – Postupimském náměstí, sbírá soudobou grafiku a už roky přispívá nadaci pro nevidomé. Její známí se dušují, že jí nic nechybí. To však není přesné. Postrádá rodinu, dokonce i vztah. Jutta je single.
„Dlouho jsem si namlouvala, že je to tak dobře. V Německu navíc skvěle funguje tzv. průmysl pro singles – agentury pro volný čas, a to nejen seznamovací, restaurace, cestovní kanceláře,“ svěřuje se v narážce na fakt, že v zemi se vyplácí obchodníkům vyrábět pro singles třeba speciální postele, pračky či kuchyně nebo mražené pochoutky s jednou porci.
Vše se zlomilo, když Jutta v rodinné bibli objevila zažloutlé fotografie praprarodičů. „Prapradědeček se živil jako horník v Porúří. Nebyl to žádný med. S praprababičkou vychovali šest dětí. I po desítkách let z těch fotek sálá štěstí,“ vysvětluje Jutta. Na závěr dodává, že doopravdy se obává jediné věci: „Až uslyším ne tikat, ale bušit biologické hodiny, bude už pozdě.“