Nacističtí veteráni vytvořili v Německu tajnou armádu ještě před vznikem Bundeswehru

Dva tisíce důstojníků Wehrmachtu a Waffen SS se po ustavení Západního Německa v roce 1949 zapojily do tajné armády, která vznikla, aniž by k tomu měla mandát od vlády. O jejich činnosti nevěděl nic parlament ani okupační síly spojenců. Tajná služba však proti ní nezasáhla.

Tajná armáda vznikla ve Švábsku okolo plukovníka Albert Schneze, který se později stal velitelem ozbrojených sil SRN a posléze i ministrem obrany. Schnez se po válce ve Švábsku věnoval obchodu se dřevem a textilem, ale také pořádal setkání veteránů 25. pěší divize.

Na počátku studené války se obával možného útoku z východu, jemuž by spojenecké okupační síly nedokázaly vzdorovat. Připravoval pro tento případ krizový plán.

Tajná armáda se začala formovat nejpozději v roce 1950 a Schnez pro ni získával peníze od obchodníků a podobně smýšlejících důstojníků. Kontaktoval další veteránské skupiny a obracel se na špeditérské firmy, aby mu v případě krize poskytly dopravní prostředky.

Výzbroj měl na starosti bývalý generál pěchoty Anton Grasser, který od roku 1950 působil na federálním ministerstvu vnitra jako generální inspektor dohlížející na koordinaci policejních jednotek, jež by se v případě krize využily v tajné armádě, o čemž ovšem ministr vnitra neměl ani tušení.

Na Schnezově seznamu mělo být asi 10 000 jmen, které by sloužily jako základ tří divizí. Kvůli utajení ale kontaktoval jen 2000 z nich, byl si však jist, že další by se přidali. V případě války by v tajné armádě působilo na 40 000 lidí.

Jednotkám veleli důstojníci Wehrmachtu z elitních divizí, kteří většinou měli svá zaměstnání, ale nebyli v nich spokojeni. Většina jich byla z jihu Německa, jako generál pěchoty Rudolf von Bünau, který měl na starosti okolí Stuttgartu. Ulm spadal pod generálporučíka Hans Eagner, Heilborn pod dalšího generálporučíka Alfreda Reinharta, skupině v Karlsruhe velel generálmajor Werner Kampfhenkel a ve Freiburgu generálmajor Wilhelm Nagel.

Jednotkám veleli důstojníci Wehrmachtu z elitních divizí, kteří většinou měli svá zaměstnání, ale nebyli v nich spokojeni. Většina jich byla z jihu Německa, jako generál pěchoty Rudolf von Bünau, který měl na starosti okolí Stuttgartu. Ulm spadal pod generálporučíka Hans Eagner, Heilborn pod dalšího generálporučíka Alfreda Reinharta, skupině v Karlsruhe velel generálmajor Werner Kampfhenkel a ve Freiburgu generálmajor Wilhelm Nagel.

Schnez také oslovil dvě organizace - Ligu německé mládeže a Technické služby, které připravoval na partyzánskou válku. Obě skupiny tajně dotované z amerických peněz byly v roce 1953 zakázány jako ultrapravicové. Schnez měl blízko k bývalým nacistům. Jednal dokonce o spolupráci s příslušníkem SS Ottou Skorzenym, který zachránil Mussoliniho.

Schnez se snažil pro své jednotky najít i případnou ústupovou cestu, pokoušel se vyjednávat se Švýcary, ale tam byla odezva chladná, proto uvažoval o případném ústupu až do Španělska.

Armáda měla sloužit jak pro obranu země v případě útoku z východu během prvních let studené války, tak pro boj proti komunistům v případě, že by v zemi vypukla občanská válka. Shromažďovala také informace o levicových politických, jako byl sociální demokrat Fritz Erler nebo budoucí velvyslanec SRN v Moskvě Joachim Peckert.

Jednal i s tehdejší západoněmeckou tajnou službou Gehlen, přátelil se s jejím šéfem Reinhardem Gehlenem, nikdy se však od organizace nedočkal velkých příspěvků, získal jen menší sumy.

Když se o tajné armádě dozvěděl v roce 1951 kancléř Konrad Adenauer, nezasáhl proti ní. Je možné, že se obával sítě bývalých členů Wehrmachtu a Waffen SS, ale že s ní také počítal po případ krize.

V roce 1955 se však stala tajná armáda zbytečnou, protože byl ustaven Bundeswehr, ve kterém se uplatnili i mnozí příslušníci Wehrmachtu.