Na Sicílii se migranti začali starat o důchodce

Pomoc organizuje komunita Sant’Egidio, která vychází z principu, že na tom nikdo není tak bídně, aby nemohl prokázat službu druhému.

Sant’Egidio nabízí jednou týdně modlitbu v malé kapli v centru Minea, bývalé vojenské základně vyhlížející jako americké předměstí, kde je nyní na 2500 žadatelů o azyl.

Již dva roky se ale mohou běženci ve skupinách po čtyřech nebo pěti podílet také na sociálních aktivitách komunity.

Pětatřicetiletý nigerijský pastor Enok a osmadvacetiletý gambijský řidič Mamadu jsou v Mineu přes rok. Jako dobrovolníci se vydávají do velkého apartmá v centru Katánie, které se stalo útočištěm pro tucet starých lidí.

Ti se shromáždili ve společenské místnosti, kde hraje televize, na ni se však nikdo nedívá.

"Eleno, představuji ti Enoka, pastora z Nigérie, který šel do Libye, aby tam pomáhal lidem, ale musel pryč a nyní je tady," říká pracovník Sant’Egidia Piero Giglio.

Elena, jejíž křehká postava se ztrácí v křesle, se usmívá, bere Enoka za ruku a začíná mu vyprávět o svých cestách do Hongkongu či Singapuru i o všech Sicilanech, kteří po druhé světové válce odjeli do Ameriky.

Pětadevadesátiletá Fina stejně jako každý týden žádá, aby jí poslali nějaké šaty, protože nemá co na sebe.

Giuseppe se velice podivuje, že Mamadu, velký svalnatý muž, který se nikdy neodloučí od svého mobilu, je ještě svobodný. "Na Sicílii máme pěkná děvčata," podotýká stařec.

"Je to dobře, že si můžeme s někým popovídat. Chovají se k nám pěkně, jsou šťastní, že se s nimi setkáváme," říká Mamadu. Přítomnost tisíců imigrantů v Mineu obvykle vyvolává nepřátelské reakce místních obyvatel.

"Každý z nich vídal v životě hlavně bělochy. A teď vidí černochy, objímají mě, vyjadřují nám lásku, solidaritu. Ukazují nám, že jsme lidské bytosti stejně jako oni," pochvaluje si Enok.

Podle Piera Giglia mají staří Sicilané a mladí imigranti, jimž Sant’Egidio říká "noví Evropané", mnoho společného.

"Staří lidé říkají, že jsou nešťastní, protože museli opustit svůj dům, svou práci a žít v cizím prostředí. Mluví o tom, jak se jim vleče čas," vysvětluje Giglio.

Je to tak trochu jako život v Mineu, kde se imigranti nudí tak, že spí 14 nebo 16 hodin denně. "Čekají tu měsíce, někdy až roky, a nemají co na práci. I pro ně mají setkání se starými lidmi smysl," dodává Giglio.

Po návštěvě u stařečků se Enok a Mamadu připojují ke dvěma dalším imigrantům, kteří byli v jiném domově důchodců, aby připravili občerstvení pro bezdomovce. Při této činnosti se střídá padesátka imigrantů.

Po krátké modlitbě se členy komunity v nedalekém kostele, kde mají svůj vlastní oltář, přenocují imigranti v centru Sant’Egidia a druhý den je autobus odveze zpět do Minea, kde znovu začne nekonečné čekání.