Článek
"Je nezbytné vrátit se k tomuto projektu. Jenom z Obu bychom mohli získat 25 miliónů metrů krychlových vody. Ty by umožnily napojit naše regiony a navíc vodu prodávat Kazachstánu," prohlásil Lužkov na moskevské konferenci o vodě. Množství vody uvedené Lužkovem představuje přibližně polovinu ročního průtoku této sibiřské řeky.
Rusko disponuje více než pětinou světových zásob sladké vody, a z toho se zřejmě rodí i nápady, jak potenciál komerčně využít. Inspirací se jeví příklad Izraele, který před lety uzavřel s Tureckem dvacetiletou dohodu o nákupu pitné vody za 50 miliónů dolarů ročně.
Plán Lužkova, autora knihy Voda a svět, však čelí kritice kvůli možným ekologickým dopadům na Sibiř. Podle oponentů dosavadní snahy zavlažit středoasijské pouště končí vsáknutím většiny vody do písku. Lužkov všem vynadal "pseudoekologů, negramotů a ignorantů".
Komunisté od plánu ustoupili
Nápad se zrodil ještě v sovětské éře. Komunisté se chystali změnit tok řeky Pečory, aby ústila do Volhy místo do Severního ledového oceánu, a sibiřské veletoky Irtyš a Ob svést do Střední Asie. Na projektu pracovalo více než 150 výzkumných ústavů a plánovalo se, že kanál mezi Pečorou a Volhou vyhloubí jaderné výbuchy. Pokusy skončily v roce 1971, kdy nálož o síle o dvou hirošimských bomb vytvořila u Permu radioaktivní jezero.
Plány na změnu toků definitivně pochovalo v roce 1986 Gorbačovovo vedení po protestech ekologů, umělců i ekonomů, podle nichž by vše stálo mnohem více než plánovaných 32 miliard rublů, nemluvě o nenapravitelných škodách na sibiřské přírodě.
Jen samotná výstavba Lužkovovy podoby projektu by podle expertů stála 25 až 40 miliard dolarů (asi 433 až 694 miliard Kč), ale bez přihlédnutí k výkupu pozemků a k možným ekologickým hrozbám.
Nicméně vizi, že nejpozději do deseti let bude export vody sehrávat v ruské ekonomice podobnou roli jako nyní vývoz ropy a plynu spolu s Lužkovem sdílí další vlivný činitel vládnoucí strany Jednotné Rusko, předseda dolní komory parlamentu Boris Gryzlov.