Molenbeek má nálepku líhně džihádistů. A doplácí na ni

Pro představu – hranice takzvaně starého Molenbeeku leží zhruba tak blízko centra, jako byste stáli na pražské Malé Straně dole pod Petřínem. Hned za kanálem rozřezávajícím město na poloviny skutečně začíná jiný, v mnoha ulicích vzdálený svět s vlastními pravidly. Což ale neznamená, že Molenbeek funguje jako ghetto někde na předměstí. Naopak – sídliště s asi nejhorší pověstí v dnešní Evropě je integrální součástí metropole.

Molenbeek sdílejí s obyčejnými muslimy i ti nejradikálnější a nejortodoxnější, kteří se ani po letech strávených v Belgii nevzdávají vlastních tradic, oděvu a jazyka svého kmene. Z 95 tisíc obyvatel se tam hlásí k muslimské víře 80 procent (mj. třetí čtvrté generace imigrantů z Maroka, Alžírska, Tuniska, Turecka).

Vedle nich, jejich mešit a obchodů ovšem sídlí řada evropských firem a institucí, léta tam bydlí a chodí do práce nemuslimští obyvatelé. Lidé tam nakupují arabské a exotické potraviny, navštěvují restaurace nebo se jen chtějí projít po promenádě kolem kanálu či zavítat do parku ke kolosální bazilice Sacré-Coeur, šesté největší katedrále na světě.

Bulvár vedoucí od srdce města právě k obřímu svatostánku lemují téměř samé arabské kavárny, bistra a čajovny. V nich a před nimi posedávají výhradně muži, popíjejí čaj nebo tureckou kávu a pokuřují vodní dýmky. Ženu tam nezahlédnete. Sami byste si k nim asi nepřisedli. Ne snad z obavy, že by se vám mohlo něco stát. Zkrátka tam nepatříte.

Podobně pevnou součástí vnitřního města, rozprostírající se z druhé strany od Evropské čtvrti, je rozložitý Schaerbeek – oblast opředená slávou višňových sadů, z nichž se dřív ve velkém vařívalo jedinečné pivo Kriek. V poslední době se označuje za další semeniště extrémní islamistické nenávisti v Evropě. Kromě jiných národností všech barev a vyznání v něm žije početná turecká komunita. A ani tuto čtvrť nelze v úhrnu označit za vyděděné a nebezpečné předměstí.

Schaerbeek totiž začíná jen pár minut od Berlaymontu, hlavního sídla Evropské komise. Jemu zase skoro nadohled trůní největší belgická mešita. Od centra vás dělí pouze pár stanic metra.

Brusel vyvolává v poslední době kvůli krvavým sebevražedným atentátům nejen stále hlasitější kritiku belgických bezpečnostních sil a politické reprezentace, ale i rozporuplné konotace a dojmy.

Ačkoli tam sídlí většina hlavních evropských úřadů a Evropský parlament – podobně jako třeba v Lucemburku, Štrasburku, Haagu a koneckonců i v Praze, kde se nachází agentura Galileo, nezapomínejme, že Brusel je také hlavním městem Vlámského společenství a Valonsko-bruselské federace, kde ještě najdeme federální vládu, bruselskou vládu, valonský a vlámský parlament, Královský palác nebo centrály velkých belgických korporací. Nadto desítky zahraničních ambasád, vedení důležitých nevládních organizací, vysoké školy. Prostě v mnohém celkem běžná metropole, která se však vymyká hned v několika aspektech.

Městská kasa je poměrně chudá, protože velká část pracujících v Bruselu trvale nebydlí, a tedy městské daně odvádí jinde (zaměstnanci EU institucí či velvyslanectví mají rovněž v tomto odlišné podmínky), má 10procentní míru nezaměstnanosti – Praha měla loni 2,5 procenta – a v místech, kde byste čekali luxusní bulvár a promenády, míjíte zanedbané a opuštěné domy.

Diplomaté, euroúředníci a europoslanečtí zaměstnanci se většinou sdružují mezi svými. Podobně semknuté jsou arabské nebo černošské komunity.

Vzájemnou spřízněností ovšem vůbec nezáří Vlámové a Valoni. Dva národy sdílející jednu zemi a téměř neschopné se na čemkoli efektivně domluvit. Dokonce ani jednotlivé bruselské komuny nedokážou držet konsenzus, ať už v místní politice, anebo třeba v prachobyčejném úřednickém „befelu“, protože každá se v mnoha otázkách občanského života řídí svými, tedy jinými pravidly. Což asi částečně vysvětluje změť všeho, v čem se město nachází. Vinit určitě nelze jen jazykovou rozdílnost. Navíc francouzština nad vlámštinou v úředně dvojjazyčném Bruselu spolehlivě převládá.

K celé rozdrobenosti ještě připočtěte desítky dalších národnostních menšin, koncentrovaných do relativně malého města o 1,2 miliónu obyvatel. Jen pro zajímavost – v Bruselu prý lze zaslechnout více než 180 jazyků a dialektů.