Článek
Do dějin tak vstoupil jen poslední z nich, Gavrilo Princip. Byl jediný, kdo si udržel nervy až do chvíle, kdy přišla jeho šance – a tu pak využil se smrtící důsledností.
Muslimský tesař Muhamed Mehmedbašič (28) byl první z atentátníků, který tehdy stál v davu u řeky Miljacky. Po jejím nábřeží projížděla kolona aut, v níž byl i František Ferdinand.
Nejstarší ze šestice prosrbských ultranacionalistů vytáhl bombu z obalu, hodit ji však už nedokázal. Lekl se, že má za zády policistu. Bylo to jeho druhé selhání poté, co v lednu 1914 nedokázal zavraždit bosenského guvernéra Oskara Potiorka.
Sedmnáctiletého studenta Vasa Čubriloviče zase zastavil pohled na ženu po arcivévodově boku, na jeho manželku Žofii rozenou Chotkovou. „Nevytáhl jsem revolver. Bylo mi jí líto,“ řekl pak.
Stopy Černé ruky
Teprve syn rakouského donašeče a sazeč v bělehradské anarchistické tiskárně Nedeljko Čabrinovič (19) dokázal odjistit svou bombu úderem o kandelábr a hodit ji. Nálož však skončila až pod koly dalšího vozu, protože arcivévodův řidič pohotově a včas dupl na plyn. Devatenáctiletý mladík poté polkl cyankáli a skočil do řeky. Jed ho však nezabil, jen mu spálil vnitřnosti. A řeka byla zpola vyschlá. Útočníka tedy snadno chytili.
Dalším útočníkem byl osmnáctiletý gymnazista Cvijetko Popovič. U soudu přiznal, že „na poslední chvíli ztratil odvahu, když zahlédl arcivévodu“. A tak jen utekl do sídla srbského kulturního spolku, kde schoval svou bombu za jakousi bednu v suterénu. Strach dostal asi i pátý terorista, devatenáctiletý popský synek Trifko Grabež, třebaže později tvrdil, že jen uvízl v hustém davu a nepodařilo se mu vytáhnout zbraň.
Zbýval už jen Princip. Ten chtěl v prvním hnutí mysli zastřelit Čabrinoviče, jakmile ho po neúspěšném atentátu zahlédl. V tu chvíli ale kolem něj projel automobil úřední kolony a to mu připomnělo, proč vlastně na sarajevském Appelově nábřeží stojí. Zahlédl i vůz s arcivévodou, který se dal snadno odhalit podle leskle zelených per na přilbě.
Dvacetiletý mladík uvažoval chladně: všiml si, že arcivévodovo auto jede už příliš rychle, než aby si mohl být jist, že cíl trefí. Měl sice za sebou střelecký výcvik v Bělehradu, který zařídila srbská nacionalistická organizace Sjednocení, nebo smrt známá spíše jako Černá ruka. Rozhodl se však neriskovat a vyčkat. Měl zjevně pevnější nervy než ti druzí.
„Setkání“ u Schillera
Princip musel čekat hodinu či déle, skoro už to vzdával. Mezitím byl na sarajevské radnici čas vyplněn slavnostními projevy na počest arcivévodovy návštěvy i horečnatým uvažováním, co dál. Nakonec byl oficiální program zrušen – byl totiž dopředu zveřejněn, a tak se dalo očekávat, že na jeho trase budou stát další útočníci. František Ferdinand se ale ještě rozhodl, že navštíví v nemocnici Potiorkova raněného pobočníka a Žofie chtěla za každou cenu jet s ním.
A tak se Principovi, který si právě kupoval obložený chleba v kavárně Moritze Schillera, opět objevil před očima arcivévodův vůz. Tentokrát se sunul velmi pomalu, protože řidič nebyl informován o změně programu a vjel tam, kam měl vjet podle původních plánů.
Potiorek, který jel v autě s arcivévodou, proto řidiče zastavil a přiměl ho couvat zpátky na novou trasu. Pak už mohl jen sledovat, jak se objevuje Princip a jeho revolver. Rány, které zazněly, prý jako by přicházely z velké dálky. Jedna z nich zasáhla do břicha těhotnou Žofii a na místě ji zabila. Druhá roztrhla krční tepnu Františka Ferdinanda. Ten zemřel chvíli poté.