Měsíc po bojích o Náhorní Karabach. Rána je stále otevřená

Začátkem prosince se tu stále ještě konaly pohřby často ani ne dvacetiletých vojáků umírajících na svá zranění i nalezených tam, kde je zabily ázerbájdžánské vojenské drony nebo dělostřelecké granáty lépe vyzbrojeného odvěkého protivníka.

Odevšad se linou teskné národní písně. A nikdo se nebaví o ničem jiném než o zradě, ponížení a nerovném boji. Náhornímu Karabachu i Arménii bude ještě dlouho trvat, než se život vrátí do starých kolejí. Jestli vůbec.

Je prosinec, měsíc po skončení bojů o Náhorní Karabach a s fixerkou (místní člověk pomáhající novinářům - pozn. red.) Hasmik čekáme na autobusovém nádraží v Jerevanu, abychom se dostaly na místa bojů a vyslechly příběhy těch, kterých se konflikt dotknul nejvíce. Konečně přijíždí několik autobusů a celé ospalé nádraží se dá do pohybu. Lidé s napěchovanými taškami se začínají houfně cpát na svá místa.

„Těším se domů, ale zároveň se bojím. Co když se válka vrátí?” vypráví mi paní Světlana. Spolu se sedmdesáti tisíci karabašskými Armény uprchla před válečným běsněním do Jerevanu. Teď se vrací zpět.

Sjíždíme do tzv. Lačinského koridoru. Jediná spojnice mezi Arménií a Náhorním Karabachem je doslova prošpikována checkpointy hlídanými ruskými „mírotvorci”. Průjezd kromě kontrol komplikují krátery v zemi po nepřátelském ostřelování. „Hele, smerč!” vykřikne do tísnivé atmosféry klučičí hlas. Z asfaltu vyčuhuje kus masivní ruské rakety.

Přijíždíme k největšímu kontrolnímu stanovišti před městem Šuši. V autobuse začínají vřít emoce. Na jedné straně totiž stojí vojáci ruské a arménské armády, na straně druhé ázerbajdžánské a turecké. Člověk v tu chvíli nemusí umět arménsky, aby pochopil význam nenávistně pronášených slov. Toto město bylo pro Armény i Azerbájdžánce symbolem dlouholetého konfliktu. Když ho teď museli Arméni vydat nepřátelům, byla to pro ně nestravitelná potupa i tragédie.

„Zdravstvuj, děvuška,” mává mi zdálky usměvavá babička hned po výlezu z autobusu na náměstí ve Stěpanakertu, hlavním městě Náhorního Karabachu. Ale úsměvů tu tolik nevidíme. Tísnivou poválečnou atmosféru ještě více podtrhují národní písně linoucí se z mobilů i rádií.

A vřelé pozdravení přichází na každém kroku. Mají nás tu za Rusy. „Místní mají radost, že sem přijeli Rusové. Hlavně ti staří. Zažili ještě éru Sovětského svazu, takže umí rusky, a hlavně se pod ochranou rudých nemusí bát Turků. My mladí samozřejmě víme, že to není zadarmo a že Rusové mají své vlastní zájmy,” vysvětluje mi u čaje v jediném hotelu s wifi Lika Zakarjanová.

Šestadvacetiletá rodačka ze Stěpanakertu novinářsky pokrývala válku po celou dobu jejího trvání. Na rozdíl od ostatních Arménů z Karabachu ale nevidí největší problém v sobecké hře silných aktérů, jako jsou nejvíce diskutované Rusko nebo Turecko.

„Vadí mi naši politici. Jak je možné, že jsme měli tak špatně vyzbrojenou a připravenou armádu? Na vlastní oči jsem viděla nerovné boje. Naši neměli na rozdíl od Azerů vůbec zvládnutý vzdušný prostor. Většinu mrtvých a zraněných mají na svědomí bojové drony. Nedalo se jim utéct, ani proti nim ze země bojovat. Tolik mladých vojáků umřelo zbytečně,” vzteká se.

Lice také vadí nedostatečné vzdělání, korupce a napojení vlivných ruských oligarchů na politické špičky. Kvůli tomu chce prý mladá generace odejít za hranice. Arménie má totiž velmi početnou diasporu. Jen tři miliony Arménů žijí ve své mateřské zemi, zatímco okolo osmi jich je v Rusku, USA a Francii. „Spousta mých kamarádek chce odejít. Ztratili jsme motivaci ke studiu, k založení rodin. A po tom všem se strašně bojíme Azerů a Turků. Co když to přijde znovu?” říká.

Budoucnosti se nebojí jen Lika. Vystrašení jsou i majitelé obchůdků v centru Stěpanakertu. Jedenapadesátiletá prodejkyně Anželika Arustanjanová drží před svou totálně zničenou prodejnou se suvenýry rozbitou vázu české výroby. Bohužel to není jediná česká stopa. Zkázu její obživy totiž způsobil granát z české kanónové houfnice Dana. „Byznys je byznys,” zachraňuje tíživé ticho postarší muž s cigaretou.

V Náhorním Karabachu i přes výhrůžky často na mol opilých ruských „mírotvorců” fotíme a točíme hlavně příběhy vojáků a místních civilistů. Na popis jejich zážitků by ale nestačilo celé novinové vydání. Například ve městě Martuni potkáme pětasedmdesátiletého Hrače Avakjana. V slzách nás provází spáleništěm. Zatímco se schovával v malém krcálku v přízemí, raketa mu prvního listopadu v noci vletěla do domu, který následně celý shořel.

Po několika dnech se vracíme zpátky do Jerevanu. Jdeme do jednoho z rehabilitačních center, kde se zotavují zranění a zmrzačení vojáci. Většině z nich je teprve dvacet let. Stejně jako Armanovi, kterému se přes čtvrt hlavy táhne čerstvá jizva. V provincii Džabrail ho zasáhl snajpr.

„Náhorní Karabach byl náš, tohle se nemělo stát. A nejhorší je, že jsme ani nemohli bojovat do konce,” smutně poukazuje na fakt, že šestitýdenní válku o enklávu v jihozápadním Ázerbájdžánu s převážně arménským obyvatelstvem neukončily boje, ale dohoda o jejich zastavení. Tu podepsal premiér Pašinjan s ruským a ázerbajdžánským prezidentem v noci z 9. na 10. listopadu.

Zatímco Azerové slavili, Arméni ochromení ze ztráty svého území buď plakali nebo křičeli na demonstracích urážlivá hesla vůči premiérovi. Dodnes se shlukují na jerevanském náměstí a požadují jeho odstoupení. Drtivá většina Arménů totiž dohodu pořád bolestivě chápe jako kapitulaci. A zradu. A velké ponížení.

Stejně jako Šahen Babayan. I on je ročník 2000. Na konci října ho zasáhl bojový dron v Martuni. Zranění nohou byla natolik vážná, že je lékaři nakonec museli amputovat.

V den odletu z Arménie fotím ještě na nejrůznějších jerevanských místech, kde nejen studenti rozdávají pomoc uprchlíkům. Od pytlíků s rýží po pastu na zuby. Solidarita Arménů žijících mimo svou zemi je dojemná. Například jen na účet neziskovky Hayastan All Armenian Fund poslali na humanitární účely 120 milionů amerických dolarů.

„Od počátku války jsme tu denně. Pomohli jsme už stovkám uprchlíků z Karabachu”, říká Carolin Semerdžianová. Malířka, která ze Sýrie utekla před válkou, aby zažila další. Dnes válečné téma reflektuje ve své tvorbě.

„Nikdy jsem nepoužívala černou barvu. Ale po všech těch hrůzách, co jsem viděla a zažila, k ní teď přirozeně tíhnu. Hlavně, ať už se to nevrátí. My mladí lidé jsme demotivovaní a nevíme, co bude. Proto hodně lidí přemýšlí o studiu za hranicemi. Arméni jsou ale vlastenci. Takže věřím, že až dostudují, vrátí se a udělají všechno proto, aby se jejich země začala ubírat lepším směrem,” dodává.